Nenávist je hrozná věc. Člověk s ní může zapomenout na soudnost a dokonce pod jejím vlivem dělat zločiny. Pokud jde o nenávist mezi národy, může, pokud je nenávistní lídři schopně podají národu, vést k všelijakým neuváženostem a nakonec až k válkám. V této etapě se nalézáme dnes. Naši představitelé jsou totiž plni nenávisti, obyvatelé země jsou rozděleni ve dví. Ti, co nepamatují, jsou snadněji zmanipulovatelní. Také rodiny se rozdělují. Už nejde o »fotbalové bitky« na stadionech a za stadiony, ale o smrtelnou nevraživost. Zaslepenost pak rozdmýchává požár, jenž může překročit hranice. To je případ naší vlády, jež chce na východě válčit do konečného vítězství a je jí jedno, co nás to stojí, to je případ jednotlivých ministrů a představitelů států, volených či jmenovaných, pro které je dějinná skutečnost nepravdou a vytvářejí si novou a tím i przní dějiny.
Bourají se pak pomníky vojevůdcům, kteří dokonce osvobodili naši vlast, přejmenovávají se ulice a náměstí, aby tam nezůstala ani zmínka po osvoboditelích a mění se také názvy, ničí se památníky na ty, kteří žili dávno před válkami 20. století a jejichž jedinou chybou je to, že se narodili v zemi, kterou elita nenávidí.
Ve hře je také tedy osvobození naší vlasti. Primitivní vystoupení paní ministryně Černochové jsou z doby nedávné. Podle nich je jasné, že naši zem osvobodila americká vojska a jim patří dík. Slovo »rudoarmějci« se málo vzdělané ministryni se správnou stranickou legitimací v kabelce zadrhává v ústech. Její nenávist neumožňuje ani ho vyslovit. A tak ty tisíce rudoarmějců, kteří padli na našem území, za naši svobodu, jí nestojí ani za slůvko poděkování.
Propaganda nám pak začíná vsugerovávat tezi, že nás vlastně osvobodili Ukrajinci, vojáci Ukrajinského frontu. Těm prý bychom měli být vděčni. Proto »Hrdinům sláva! Sláva Ukrajině!«
Dovoluji si proto dnes ten zmatek, který tak vzniká, trochu rozklíčovat.
- Především druhá fronta začala 6. června 1944, tedy poté, co nacistická wehrmacht byla rozdrcena pod Moskvou, u Stalingradu a skoro rok poté, co jí zdrcující porážka v Kurském oblouku donutila jen a jen ustupovat. Pokud by Sovětský svaz prohrával nebo dokonce kapituloval, k žádné invazi by nedošlo a zřejmě dokonce ani k vylodění v Itálii. Proti »rozjetému« Německu by vylodění nebylo. Myslíte, že Anglo-američané by riskovali porážku, jež by nemohla nepřijít, pokud by Německo nebylo oslabeno? Proto vojenští plánovači počkali na to, jak dopadne např. i střet u Kurska.
- Začněme tím, co se vlastně myslí slovem front? Šlo o svazek složený z několika polních armád s několika sty tisíci vojáků. Mohl dosahovat až milionu lidí. Název »front« používala jen Rudá armáda. Po skončení války už využíván nebyl. Tehdy se však měnil po splnění hlavního úkolu, když před armádou stál úkol další, přičemž obyčejně býval složen jinak, než ten původní. Proto se v průběhu války setkáváme s názvy Donský front, Front možajské obranné linie či Brjanský front, atd., atd. Po přechodu hranic nebo těsně před jejím přechodem směrem na západ fronty dostaly nová jména. Běloruský, Pobaltský, Ukrajinský, Dálněvýchodní… Nás ovšem především zajímají ty s názvem Ukrajinský. Byly čtyři.
- 1. ukrajinský front – Vznikl koncem roku 1943, tedy po bitvě u Kurska, z Voroněžského frontu. Veliteli byli Nikolaj Vatutin (do 2. 2. 1943, kdy ho ze zálohy zabili ukrajinští nacionalisté), dva měsíce pak Georgij Žukov. Velení do konce války pak převzal Stěpan Koněv. Náčelníkem štábu v době osvobozování Československa byli generálové Bogoljubov (do dubna 1944), Sokolovskij (do 9. 4. 1945) a Petrov. Tento front osvobozoval v českých zemích Opavu, Krnov, Olomouc, Litovel, Litomyšl, Nymburk, Mladou Boleslav, Mimoň, Slaný, Kralupy n. L., Prahu. Jeho mrtví jsou pohřbení na Olšanských hřbitovech. 1. ukrajinský se podílel na boji o Berlín.
- 2. ukrajinský front – Vznikl v říjnu 1943 ze Stepního frontu. Jeho velitelem byl zpočátku Koněv a poté, co převzal velení 1.ukrasjinského frontu, a to až do skončení války, generál Rodion Malinovskij. Náčelníkem štábu byl gen. Zacharov. Jeho válečný postup přes Moldavsko a severní Rumunsko směřoval na Budapešť a Vídeň. Z českých měst osvobodili jeho vojáci Brno, Jihlavu, Jindřichův Hradec, Tábor a posunuli se až ku Praze.
- 3. ukrajinský front – Vznikl taktéž v říjnu 1943 z Jihozápadního frontu. Jeho veliteli byli do 15. května 1943 generál Malinovskij, poté až do konce válkyFjodor Tolbuchin. Náčelníky štábu byli pak Feodosij Korženěvič (do 15. 5. 1944) a poté do konce války Sergej Birjuzov. Front mířil přes Rumunsko do Bulharska a Srbska. Nepodílel se na osvobození Československa.
- 4. ukrajinský front – Existoval od října 1943 do 31. května 1944, kdy jeho jednotlivé části byly převeleny do sousedních frontů. Jeho cílem bylo osvobození Krymu a přilehlých oblastí. Velitelem byl generál Tolbuchin. V srpnu roku 1944 však vznikl podruhé. Tentokrát jako odnož 1. ukrajinského frontu s cílem uskutečnit Východokarpatskou útočnou operaci a jeho vojáci se tedy účastnili i bojů na Dukle, osvobozování severního Slovenska. Účastnil se Ostravsko-opavské operace a nakonec skončil svou osvobozovací cestu před Prahou. Jeho velitelem byl gen. Petrov. Osvobodil např. Ostravu, Frýdek Místek, Jablunkov, Přerov, Svitavy…
- Ostatní fronty směřující na západ:
1. běloruský front byl vytvořen v dubnu 1944 z Běloruského frontu. Jeho prvním velitelem byl generál Konstantin Rokossovskij (do 16. 11. 1944), poté převzal velení Georgij Žukov a vedl ho až do konce války. Náčelníkem štábu byl gen. Malinin. Front směřoval centrem Polska přímou cestou na Berlín. Podílel se na poslední berlínské operaci.
2. běloruský front vznikl ze Severní skupiny vojsk koncem dubna 1944 a měl postupovat podle pobřeží Baltického moře. Jeho prvním velitelem byl gen. Ivan Petrov (do 6. 6. 1944), dalšími pak Georgij Zacharov (do 17. 11. 1944 a Konstantin Rokossovskij (do konce války). Náčelníky pak gen. Lubarskij (do 5. 5. 1944) a gen. Bogoljubov (do konce války). Front se podílel na dobití Berlína.
3. běloruský front byl původně součástí Západního frontu. Jeho hlavním úkolem bylo porazit nacisty ve Východním Prusku (dnes Kaliningradská oblast Ruska). Jeho velitelem byl do února 1945 gen. Ivan Čerňachovskij, do 26. dubna maršál Alexandr Vasilevskij, a poté gen. Ivan Bagramjan. Náčelníkem štábu byl gen. Pokrovskij.
1. pobaltský front vznikl přejmenováním Kalininského frontu v říjnu 1943. Jeho cílem po Běloruské operaci bylo porazit wehrmacht v pobaltských zemích, kde nacisté stále kladli odpor. Zrušen byl v únoru 1945, kdy se podařilo splnit vytčené cíle, a jednotky byly přičleněny k vojskům útočícím na Berlín. Velitelem frontu byl gen. Jerjomenko (do 19. 11. 1943, poté generál Bagramjan. Náčelníkem štábu generál Kurasov.
- Národnostní složení: Pro srovnání si uveďme dvě léta války – rok 1942 a rok 1945:
Rusů v Rudé armádě bylo 68,96 % a 61,85 %,
Ukrajinců 11,98 % a 20,44 %,
Bělorusů 1,91 % a 0,91 %,
Uzbeků 1,27 % a 2,49 %,
Tatarů 2,49 % a 1,86 %,
Židů 1,83 % a 1,84 %,
Kazachů 1,66 % a 1,9 %,
Gruzínců 1,37 % a 1,23 %,
Arménů 1,18 % a 1,31 %,
Azerbajdžánců 1,16 % a 1,46 %…
Kolik těch či oněch bylo v tom či onom frontu, neznáme. Lze předpokládat, že se poměry neliší od uvedené statistiky. Pokud jde o velitelský sbor, dokonce počet na Ukrajině narozených důstojníků, ať ukrajinské nebo ruské národnosti, byl vyšší než v případě jiných neruských národů. V Charkově a v Kyjevě byly dokonce vysoké vojenské školy.
Kdo nás tedy osvobodil? V převážné části republiky to byla Rudá armáda a ta pro nás, osvobozované, neměla národnostní punc. To bylo v době, kdy paní Černochová nebyla ještě na světě. Má pravdu, pokud tvrdí, že jí neosvobodila. Jenže osvobodila a vedle ní i další armády její rodiče či prarodiče. Jinak by dnes nebylo paní Černochové, pana Fialy, ani… atd. a jejich chorobné nenávisti. Asi by to ovšem nebyla škoda.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.