Ano. Je to už osmdesát pět let, co v lánském zámku zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Muž, který měl lví podíl na vzniku demokratické Československé republiky. Ale to všichni víme. Dnes jeho hrob na lánském hřbitově nejeví právě známky nejlepší péče o takového člověka. Tak ono místo hodnotí dnes ti, co pamatují i tu nedávnou minulost, kdy jeho jméno nebylo vždy vyslovováno s přízní.
Paměť je totiž věrná služebnice, ale někdy i nepřítel skutečnosti, kdy zásluhy přičítáme nepravým a chyby těm, kteří s nimi měli máloco společného. A tehdy, v »jeho republice« byl také hlad, bída, nezaměstnanost bez naděje, střelba do demonstrujících, podvody těch, kteří měli dost a rozdělení společnosti na bohaté a chudé, na ty, co mohli jezdit utrácet peníze na Riviéru a na ty, kteří museli spát pod mostem anebo ve skalních slujích. Na to se brzy po skončení války nezapomnělo.
To všechno Masaryk nechtěl. Vždyť sám v mládí poznal, co je to být chudý. Demokratická ústava Prvé republiky mnohé zachytila jinak, než bylo jeho přáním. Měl méně pravomocí než předseda té které vlády, i když své omezené pravomoci dokázal náležitě využít. Proto byl zosobněním demokracie a humanistických přístupů. Přístupů, ne jejich uplatnění. Tam jeho moc často nedosahovala a byla to škoda. Přesto se dokázal zbavit Prášků, Gajdů a Stříbrných, ale nikoli fašizující pohraniční šlechty, všemocného kapitálu, jenž mohl prostřednictvím vlády nabízet jenom žebračenky a gentským systémem svázané ruce odborových ústředen. Přesto, když zemřel, zástupy lidí plakaly a ptaly se: Co bude dál? Co bude po Masarykovi?
Byl jsem příliš malý, než abych si v té době mohl dát takovou otázku. Má máma, táta i babička komunistka si ji však kladli. A měli proč. Uběhl jen jeden rok od Masarykovy smrti a »jeho republika« v hranicích kodifikovaných ve Versailles přestala existovat. Masaryk pro tuto generaci a vlastně nejen pro ni, byl totiž nadějí, zárukou míru a klidu. Ne nadarmo ho mnoho lidí nazývalo »tatíčkem«. Většina obyvatel chyby tehdejší demokracie a pouze proklamovaný humanismus nepřičítala Masarykovi. Proto si také kladli výše zmíněnou otázku.
Masaryk prožil život plný bojů. Za spravedlnost, za právo, proti tmářství, za svobodu, svoji vlasti. Už to, že se odvážil zpochybnit pravost Rukopisů – mimochodem v tomto týdnu uplyne dvě stě pět let od »objevení« Královédvorského rukopisu, že se odvrátil od mladočechů k moderní realistické politice, že se postavil za Hilsnera v podivném procesu, by jeho jméno dokázalo postavit mezi nejvýznamnější muže naší vlasti. On však svým nasazením také umožnil mocným světa, aby pochopili, co je to »česká otázka« a postavili se na naši stranu, a snad i ostatních národů mnohonárodnostní rakouské říše při konečném zúčtování, čímž byl nejen rozpad Rakousko-Uherska, ale především vznik naší republiky na jejím demokratickém základu.
Proto dnes není často nutné ani zkratku TGM rozšifrovávat. Každý ji zná, tedy snad každý. Proto tehdy, před osmdesáti pěti lety, když zemřel, ženy i muži plakali. Byli mezi nimi také mí rodiče, děda a má babička, komunistka.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.