Sudetoněmecký sjezd v Brně

Je až s podivem, co všechno si dovolí někteří obhájci demokracie a pravdy a lásky. Tentokrát mé zamyšlení míří k nám všem, kteří jejich prohlášení nečetli a málo vědí o pozvání konat sudetoněmecký letnicový sjezd v naší republice, konkrétně v Brně. Varování dr. Beneše se naplňuje. Patřím k těm, jejichž jeden z blízkých prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, k těm, jejichž další příbuzný strávil většinu protektorátu ve věznici Moabit, k těm, jejichž rodiče se museli bát, že kdykoli pro ně mohou přijít příslušníci gestapa, k těm, kteří proti nadlidem dobývali budovu rozhlasu a poté stáli na barikádách, k těm, kteří s úctou pokládali květy k Hlávkově koleji, obdivovali se hrdinské síle a odkazu Marušky Kudeříkové, Julia Fučíka, generála Luži, Herty Lindnerové, Vladislava Vančury, Josefa Čapka, Jiřího Ortena. Ani jeden z nich nemusel zemřít, kdyby henleinovci nezfanatizovali pohraniční Němce, kteří prosadili své Heim ins Reich, po němž přišel Mnichov, 15. březen a Druhá světová válka. Patřím i k těm, jež sudetský Němec Karl Hermann Frank odsoudil ve svém memorandu nejen k vystěhování, ale i k likvidaci, což potom dovedl do památného proslovu Heinrich Heydrich, k těm, které příslušníci gestapa, z nemalé části bývalí občané Československa, mučili a posílali na smrt, k těm, pro které byli hrdiny členové Obrany národa, Rudí horolezci, ilegálové z komunistických buněk, terezínští vězni, sokolský odboj, generál Eliáš či mladí, k těm, kteří pamatují.

Proto vám dnes, bez jakéhokoli zásahu, nabízím k přečtení zvací dopis, jenž potomky těch, co zapříčinili hrůzné události z třicátých a čtyřicátých let, pozval jménem nás všech na květen 2026 do Brna, prý vlastně jejich města. Říká se tomu smíření. Nechce se mi to ani komentovat…

Na doporučení některých z osobností jsme zveřejnění (zvacího dopisu – kz) odložili na dobu po 5. říjnu 2025, aby se nestalo záminkou pro zesílenou předvolební kampaň nacionalistů. Pomoc se šířením této iniciativy nám nyní nabídli přátelé z festivalu Meeting Brno, kteří sudetoněmecké krajany pozvali do Brna již v červnu. Poskytují nejen podporu, ale i adresu, na níž mohou občané poslat vyjádření souhlasu s textem, který následuje i s uvedením jmen signatářů.

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé!

Osmdesáté výročí konce druhé světové války vyvolává nejen oslavy, ale i otázky týkající se minulosti. Zabývali jsme se jimi, když jsme připravovali symposium, které v Brně každoročně pořádáme na téma německé literatury zrozené v českém prostředí. Letošní ročník má název Pocta Jürgenu Serkemu. Chceme vzdát čest spisovateli a novinářovi, který ve své knize Böhmische Dörfer objevil literární Atlantidu: podal desítky portrétů německy píšících autorů, kteří byli československými občany, ale po válce o občanství přišli a v někdejší vlasti upadli v zapomenutí. Náš přítel Serke byl ostatně také vyhnanec – jednoho rána se spolu s německými rodiči probudil na Stalinův rozkaz v Polsku. Na symposiu s mezinárodní účastí budeme mluvit i o politických souvislostech: o vyhánění, které zasáhlo evropské národy jako neštěstí a zlo. Leckdo v něm bohužel dodnes vidí nástroj k řešení politických problémů. Není to tak dávno, co bývalý český prezident Zeman radil představitelům Izraele, aby tak naložili s Palestinci. Dovolával se přitom československého příkladu starého dnes osmdesát let. Nedávno předložil stejnou představu prezident Spojených států Trump. Pořadatelé a účastníci brněnského symposia si v tomto kontextu nepochybně vybaví osudy spoluobčanů německé národnosti, kteří byli po válce nuceni rozloučit se s domovem. Sudetoněmecké krajanské sdružení má ve svém středu členy, kteří loučení prožili na vlastní kůži, ale většinu představují lidé mladší, děti a vnuci odkázaní na vzpomínky rodičů a prarodičů. Nejde však jen o ně. Němečtí obyvatelé žili na české půdě po dlouhá staletí. Společná historie vypráví o plodném spolužití i o vážných konfliktech. Válečné utrpení a vyhánění změnilo složité vztahy v nenávist, která nabyla mezistátního dosahu. Jsme přesvědčeni, že jsme za osmdesát poválečných let urazili jako sousedé cestu od nepřátelství přes úsilí o vzájemné pochopení až ke smíru, který v duchu přátelské shody potvrdili ústavní představitelé obou našich států.

Věříme, že nastal čas ji prohloubit: podat si ruce s někdejšími krajany a jejich potomky. Zveme Sudetoněmecké krajanské sdružení, aby setkání v roce 2026 uspořádalo v Brně. S tímto textem se seznámili a s pozváním vyslovili souhlas tito čeští umělci, filozofové, historici, sociologové, učitelé, politici, publicisté a jiné veřejně činné osobnosti:

Miloš Doležal, Tomáš Halík, Josef Holcman, Matěj Hollan, Petr Hruška, Karel Hvížďala, Mojmír Jeřábek, Dora Kaprálová, Vladimír Karfík, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Eda Kriseová, Daniel Kroupa, Mikuláš Kroupa, Josef Mlejnek, Bedřich Moldan, Dobrava Moldanová, Petr Oslzlý, Petr Pithart, Bolek Polívka, Petr Pospíchal, Jaroslav Rudiš, Pavel Rychetský, Břetislav Rychlík, Vít Slíva, Olga Sommerová, Jiří Suchý, Jan Šabata, Anna Šabatová, Marcela Šabatová, Pavel Švanda, Kateřina Tučková, Milan Uhde, Ondřej Vaculík, Jan Vedral, Alena Zemančíková.«

Jméno, jméno, jméno. Nad nimi slova o smíření. Bez jakékoli reflexe ze strany zvaných. Gesto bez protigesta. Za stále platných programových cílů sudetoněmecké krajanské organizace. Znali je ti, co zvací dopis podepsali? Pokud ano, pak se ptám: To tito signatáři už skutečně ztratili historickou paměť anebo jsou v zajetí bludné teorie o pravdě a lásce, která, jak je zřejmé, je schopná i zrady obětí sudetoněmecké předválečné politiky Heim ins Reich, jež otevřela cestu k hrůzám přelomu čtyřicátých let?

Nikde jsem se nedočetl, že by se SdL od této politiky distancovala. Naopak. Stále platí onen programový dokument z roku 1961, v němž mimo jiné můžeme číst následující body

»8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je – s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd – porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí…

11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti…

12. V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním…

14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov (»Heimat«) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohodě z r. 1938…

15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě – též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem – mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno…

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem…«

Co dodat? Je vůbec třeba něco dodávat?

Jaroslav Kojzar