Byla to neděle, kdy Evropa porazila Ameriku. Lépe řečeno, kdy Jalonenové porazili Ameriku. Nejprve Kari Jalonen jako hlavní kouč české hokejové reprezentace získal bronz po báječném obratu proti USA. A pak večer v dramatu všech dramat Jukka Jalonen na střídačce své rodné země dovršil aktuální finskou dominanci výhrou nad Kanadou v prodloužení světového finále.
Co mě na tom všem ale baví nejvíce? Jak Augustin Bubník na konci šedesátých let trénoval finskou reprezentaci a dodneška je v zemi saun jeho jméno pojmem. Celosvětově se dokonce tvrdí, že »naučil Finy hrát hokej«. Však má také nezastupitelné místo ve Finském muzeu ledního hokeje.
Cvak. A teď se přesuňme v čase. V hollywoodských filmech by zaznělo: »O 50 let později«.
Finové už nepotřebují, aby je někdo učil hokej. Za poslední tři roky jsou dvakrát mistry světa a jednou olympijskými vítězi. A naopak – právě oni se pokoušejí vrátit na výsluní Čechy. Ano, českým rodákům v roli trenéra byla medaile deset let zapovězená. Kari Jalonen ji v krátké době v roli hlavního kouče české reprezentace získal.
Že vyhlašoval, jak chce zlato? Ano, ale ne nadarmo naši hokejisté po tom dlouholetém martýriu s dnešním šťastným koncem unisono tvrdí, že bronz je pro nás vlastně zlatem. Docela s tím i souhlasím. Když si vzpomenete, v jaké bídě se tým topil na olympiádě pod vedením trenéra-netrenéra Filipa Pešána, a na to, jakou smůlu míval v předchozích letech, kdy přitom hrával pohledný hokej pod trenéry Vůjkem či Říhou, pak si určitě odfrknete. Že to konečně vyšlo. A že hrálo svoji roli i štěstíčko, to je zkrátka fakt.
Je to tak – kdo po zpackané sobotě proti Kanadě a hrůzostrašné první třetině nedělního duelu s USA věřil, že budeme mít medaili? Ruku na srdce, já ne. Ale sport nemá logiku a ve sportu se může stát vše. Ta bláznivá třetí třetina zápasu o bronz bude patřit mezi ty nejlepší vzpomínky v hokejové výkladní skříni značky Česká republika.
A co dodat dál? Češi se neztratili o víkendu ani na divoké, ani na klidné vodě. A už vůbec ne v závěru slavného cyklistického Gira. Ale hokejem žil v sobotu a v neděli národ – ten všechno přebil. Málo platné, jakkoli je mistrovství světa v nejrychlejší kolektivní hře modré planety dlouhodobě personálně devalvováno (a po vyřazení Rusů to platí dvojnásobně), vždy ho u nás doma – a hlavně v hospůdkách a barech – sledujeme, jako by více neexistovalo.
Je to zvláštní, paradoxní, ale je to tak! A proto si můžeme užít radost. I když chleba levnější nebude, jak se tak rádo říkává. To je pravda pravdoucí. Nicméně, já osobně si na drahém chlebu raději pochutnám jako fanoušek úspěšného týmu, než aby tomu bylo naopak…
Takže sportu zdar – a úspěšný týden všem sportovcům i nesportovcům.