Není českého národnějšího hudebního skladatele, přitom proniknuvšího do světa, než byl rodák z Litomyšle Bedřich Smetana. Dnes je to právě dvě stě let, co se narodil…
Na podzim roku 1983, sto let poté, co došlo k druhému otevření Národního divadla, se po rekonstrukci naše první scéna opět otevřela slavnostní premiérou Libuše. Seděl jsem mezi diváky a poslouchal slavná to slova:
Však, nechť se stane cokoli,
to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi:
můj drahý národ český neskoná,
on pekla hrůzy slavně překoná.
(Zpívala je tentokrát namísto již dávno zesnulé pěvkyně Národního divadla Marie Sittové, národní umělkyně Marie Podvalová).
Sto let před tím v některém z lóží seděl už neslyšící skladatel a díval se na jeviště a hlediště. Jeho světem vládlo ticho, neprostupné ticho. Já ona zpívaná slova vnímal a myslel, že národ se už nemá čeho bát, že složité peripetie dějin jsou už za ním. Dnes vím, že nebyly…
O něco později jsme v Jabkenicích navštívili myslivnu, kde žil jeho zeť, lesmistr Josef Schwarz, se svou ženou, Smetanovou dcerou Žofií. I jeho klavír je tu. Je tu mnoho vzpomínek na skladatele. Tady si po paměti možná přehrával právě některou z partií Libuše. Pak jsme se prošli ztichlým lesoparkem. Za Smetanova života to zde jistě vypadalo jinak. Měl tady své cestičky, svá místa, která ho inspirovala, a možná chodíval až k altánku, u něhož končí jedna z cest. Co mu asi prolétalo hlavou? Měl v ní nové melodie anebo vzpomínal na minulost? Na to, jak jako kapelník Národního divadla uváděl na scénu české autory, jak si ve Švédsku získal vysoké muzikantské renomé, jak komponoval nejen své opery, ale také další veliká díla? Anebo si připomínal tragédie, které ho zasáhly a vzaly mu jeho milované? Na rozpory, které míval s úzkoprsým kapelníkem Maýrem? Když se v roce 1872 musel vzdát kapelnictví, protože sluch už přestal sloužit, dokázal v sobě vzedmout vůli a složit další nezapomenutelné skladby. On, který ztratil sluch, je však vnímal plnou silou ve svém mozku a pak je zapsal na notový papír. Jen zkontrolovat přesnost svého záměru už nemohl.
Toulali jsme se i tehdy deštivou Litomyšlí. Místy, na kterých si snad hrával se svými kamarády. To už jistě věděl o snaze Dobromily Rettigové navrátit se prostřednictvím výchovy žen k českým zvykům či o Boženě Němcové, která se zde protrpěla až ke smrti. Možná, že právě proto chtěl své město proslavit. Jenže od snu je do uskutečnění dlouhá cesta a ne každému se povede. Nebýt totiž jiného zdejšího velkého rodáka, možná by Litomyšl nebyla dnes tak slavná. Píši o dalším rodákovi, jenž se podepsal nejen pod zdejší smetanovské slavnosti, ale také pod vznik Pražského hudebního jara zahajovaného pravidelně Smetanovou Mou vlastí. Tím mužem byl muzikolog profesor Zdeněk Nejedlý. Ten také o Bedřichu Smetanovi napsal rozsáhlou monografii. Jeho jedinou »chybou« z hlediska dnešních mocných bylo jeho členství v KSČ a to, že byl profesorem moskevské Lomonosovovy univerzity.
V Jindřichově Hradci jsme se zastavili před místem bývalého pivovaru, kde jeho otec byl sládkem. Zpěvné město beze sporu ovlivnilo jeho dětství. Narodil se tady barokní hudební skladatel Adam Michna z Otradovic, pěstovala se tu vojenská hudba a za probuzeneckým tiskařem Landfrasem jezdívali přední představitelé českého obrození, včetně Čelakovského. Většina z nich byli stoupenci Rukopisů (také Smetanu ovlivnily), jejichž poselství přenášeli do českého kulturního a hudebního života. Tady mladý Bedřich také začal u regenschoriho Ikavce vnikat do taje hry na klavír, housle a violu. Tady také našel svou první družku – Danielu.
Pracoval jsem určitý čas v tomto městě a také na mě, stejně jako tomu muselo být u Bedřicha Smetany, působila jeho neopakovatelná atmosféra.
Z jižních Čech zřejmě pochází základní námět jeho Prodané nevěsty, Hubičky, a vlastně celý cyklusjeho slavné Mé vlasti, jehož částí je geniální Vltava, Tábor a vlastně i Blaník. Přitom byl rodem Východočech spojen i s hlavním městem zemí Koruny české. Ani pobyt ve Švédsku ho neoddálil vlasti. Naopak. Když Říjnovým diplomem 1861 nastalo politické uvolnění, ač měl lukrativní smlouvu ve švédském Göteborgu, vrací se do Prahy.
Připomeňme ještě, že za okupace se nesměla jeho Má vlast hrát celá. Revoluční části se musely vynechávat. Přesto šéfdirigent České filharmonie Václav Talich dostal »pozvání« k jejímu provedení v Berlíně a to dokonce s výslovným požadavkem, aby se hrála celá, tedy i včetně v českých zemích zakázaných částí.
Je tu však jeho plzeňské období, doba, dospívání a počátku dospělosti. Prvních velkých lásek a společenských akcí, kde hrává v salonech i k tanci své skladby, polky, kvapíky, čtverylky. Tady vznikla jeho Jiřinková polka a Louisina polka inspirované prázdninovým pobytem u strýce v Novém Městě nad Metují a tamní jednou z prvních lásek. Zde se už stal opravdovým Čechem a němectví svých rodičů odložil do nenávratna. Plzeň a pobyty u strýce z něj udělal přesvědčeného vlastence.
První pražský pobyt byl spojen s dalším vzděláváním a s aktivním zapojením do revolučního dění v červnu roku 1848. Dokonce se ocitl na barikádách a napsal Pochod Národní gardy a Pochod studentské legie a na slova herce Josefa Jiřího Kolára dokonce Píseň svobody. Po pádu revoluce se však dokonce musel krátce skrývat. V padesátých letech založil v Praze hudební školu. Na Staroměstském náměstí je dodnes umístěna bronzová deska, jež nám jeho ústav připomíná.
Po několika letech, která byla spojena s rodinnými tragédiemi a s malými úspěchy jeho školy, přijal nabídku ze Švédska. Představil se s úspěchem koncerty, aby se pak stal ředitelem göteborgské Filharmonické společnosti. Z té doby pochází jeho shakespearovský Richard III., Valdštýnův tábor inspirovaný Schillerem a Haakon Jarl.
A jsme znovu v Praze. Ta ho přijala jako navrátivšího se Čecha. Byl nejen skladatelem, který přinesl nový vítr, ale také kritikem, učitelem hudby, koncertním klavíristou a prvním kapelníkem Prozatímního a později i kapelníkem Národního divadla. Jako jeden z vybraných poklepal kladívkem na jeho základní kámen. Odvděčil se vlasti osmi operami a množstvím dalších nádherných skladeb.
Nechci být arbitrem mezi Bedřichem Smetanou, Antonínem Dvořákem či Leošem Janáčkem. Také jiní, kteří přišli po nich, se hrdě hlásili k rodné zemi a proslavili ji ve svých dílech. Bedřich Smetana byl však prvý český moderní hudební skladatel, který otevřel novou éru pronikání českého živlu do světa. Ne posíláním kanónů, vrtulníků a sháněním nábojů pro zbytečnou válku, ale hudbou. Na ty kanónkumilovné se časem zapomene. Na Smetanu a jeho následovníky nikoli. Už jen to, že se ve svých operách nebál vyzvednout českého ducha a napsat něco tak velikého jako je Má vlast, ho zařazuje nejen mezi největší české velikány, ale i světové skladatele.
Díky, Bedřichu Smetano! Díky! Místo na pražské Novotného lávce, kde stojí nad Vltavou tvůj pomník, ti právem náleží.
Jaroslav Kojzar