Rudolf Beran – vinen, nevinen?

28. prosince, ale roku 1887, se v Pracejovicích, kousek od Strakonic, narodil muž, který se pokoušel hýbat předválečným Československem. Za okupace trpěl i netrpěl, po ní byl odsouzen, prý komunisty, k dlouholetému žaláři a k zabavení majetku, aby ještě později, ale k tomu už přispěl Listopad, byl poválečný rozsudek nad ním zrušen. Nové šetření ztratilo, podle žalobců, svůj smysl. Zřejmě proto, že »komunistická spravedlnost«, už jen toto vyslovit dnes stačí k zastavení dalších kroků státních orgánů, byla »nespravedlivá« a pouze ideologická.

Zaujalo mě jméno Rudolf Beran, které jsem našel v přehledu výročí. I číslo 135 uvedené po datu narození je přece výročím, přestože se u něj většinou nezastavujeme. Domnívám se, že stojí za to si také tuto postavu připomenout, protože byl u všeho, co se tehdy dělo, i když většinou »v druhé řadě«, a tehdy, když se ocitl »v té první«, propadl.

Rudolf Beran byl, jak se uvádí v jeho životopisech, syn hospodského a rolníka. Rolník je ovšem příliš vágní pojem. Zahrnuje »záhumenkáře«, stejně jako statkáře. To druhé je v případě Berana pravdě blíže.

Nás ovšem zajímá Beran jako politik. Už v mládí se stal »agrárníkem«. Brzy se projevil jeho vynikající řečnický a nakonec i organizátorský talent. Oba mu vynesly v roce 1915 funkci »generálního tajemníka« strany. Měl blízko k Antonínu Švehlovi. Vzorně plnil jeho záměry a tak se po vzniku republiky stal i poslancem a byl jím po celých dvacet let. Nejde o nic výjimečného. Také dnes bychom se setkali s poslanci či politiky přečkávajícími v poslaneckých lavicích či vysokých funkcích různá politická období, zvláště když jde vlastně jen o výměny figur a nikoli režimu.

Když se v roce 1922 konal slučovací sjezd českých a slovenských agrárníků, byl u toho i Rudolf Beran. A opět se stal tajemníkem, který má v ruce všechny nitky, za něž se táhne. To ještě plnil úkoly Švehly, když však Švehla kvůli zdravotním potížím odešel koncem dvacátých let z politiky, už otěže nepustil a začal rozhodovat sám. Nic na tom, že tu byla stále ještě garnitura, která se zasloužila o »agrární hnutí« a republiku víc než on. Mám na mysli např. Hodžu, Udržala, Malypetra. Ale ani to nestačilo. Brzy po Mnichovu se stal rozhodujícím mužem i navenek. Byl jím také 15. března. Až teprve 27. dubna 1939 »jeho hvězda« zašla. Pak byl nějaký čas na svém statku a údajně spolupracoval s Obranou národa či s odbojovým Politickým ústředím. Když byl tento papírový orgán, jehož vedení měl být údajně členem, rozprášen, byl souzen dokonce v Berlíně a odsouzen na deset let. Propustili ho však po půldruhém roce. Zbytek okupace strávil na svém statku.

Po válce, už 19. května, byl zatčen a v roce 1947 – 21. dubna – odsouzen k dvaceti letům žaláře. V něm pak (Leopoldov) počátkem roku 1954 zemřel. V roce 2011 mu in memoriam Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy za svobodu, demokracii a lidská práva. Tedy ještě před »osvobozujícím« rozsudkem, jímž bylo zmíněné nařízení Vrchního soudu v Praze o zrušení poválečného rozsudku a následné zastavení jeho stíhání. To se stalo v letošním roce v květnu a červenci.

Mně je však z předchozího životopisu leccos nejasné. Zvláště, když jde o muže, který dostal tak významnou cenu. Proto bych se chtěl zeptat:

*Rudolf Beran prý v době, kdy se jasně vědělo, že Sudetoněmecká strana je nastrčeným orgánem Adolfa Hitlera, chtěl do vlády přijmout samotného Henleina. To bylo proti smyslu jednání dr. Beneše, ale pokud by henleinovci neměli daleko ambicióznější plány, což ovšem měli, Hitler by všechno, co se u nás děje, měl z první ruky. To přece nemohl udělat soudný československý politik. Anebo v tom byl jiný záměr?

* Proč se naše úřady, zvláště bezpečnostní, a nelze mluvit jen o nátlaku, po Mnichovu snažil, už jako premiér, propojit (a propojoval) s těmi německými a naši zbylou výzbroj prodal za pakatel Němcům?

*Proč za jeho přímé vlády vznikly nejen Strana národní jednoty, jež vlastně zlikvidovala různorodost názorů, ale i Zmocňovací zákon, a z profesních svazů a organizací byli se státním souhlasem vyháněni lidé z rasových důvodů? Chtěl tak zlikvidovat poslední zbytky demokracie a podřídit nás už před březnem Říši?

*Vláda jím vedená odsouhlasila vstup nacistických vojsk 15. března, ač na to podle Ústavy neměla právo. On sám byl podle tvrzení jeho dnešních obránců údajně proti, což nelze dokázat, ale zásadní rozhodnutí z toho neučinil. Proč?

*Za jeho premiérské éry vznikl nejen protektorát, ale také došlo k prvním velkým zatýkáním a omezováním svobody a k odlivu českého jmění do Německa. Proč proti tomu alespoň neprotestoval?

*Nebylo zvykem, že z desetiletého trestu, který nad ním byl nacisty vynesen, zbylo jen půldruhého roku. To muselo být za něco. Přitom většina členů vedení Politického ústředí nepřežila. Víme dnes, proč byl tak brzy propuštěn a vlastně zač?

*A ještě něco. Ministerstvo spravedlnosti v roce 1947 neřídili komunisté. Podle dohody vedení Národní fronty národní socialista Jaroslav Stránský a soudci tehdy ani náhodou nebyli pod vlivem »komunistické ideologie«. Ve své většině spíše naopak. Jak to tedy s oním rozsudkem bylo doopravdy?

Bylo po válce. Za mnohem menší delikty, pokud se prokázaly, byli lidé souzeni. Mnozí třeba jen podezření z kolaborace či z nezabránění aktivitám okupačních orgánů dokonce neunesli. Víme, že historik a v jeden čas i ministr Šusta dokonce spáchal sebevraždu, že herečky Baarová a Mandlová jen proto, jak žily a s kým se stýkaly, musely poznat poníženost vězení, že celá protektorátní vláda byla souzena, že odsouzeni k smrti byli nejen Frank, poslanec Hans Krebs a protektor Kurt Daluege, ale i velitel četnictva Bláha, generál Rychtrmoc, šéf vlajkařů Rys-Rozsévač, bývalý parašutista Čurda a také další zrádci národa. Poválečná očistná vlna se dotkla i Vlasty Buriana, Járy Kohouta, herce Šlégla. Přitížily jim zvláště rozhlasové skeče útočící na Beneše a Jana Masaryka.

To, co národ musel vytrpět, totiž volalo po pomstě. Že nebyla tak krutá, jak se ještě v Londýně za války předpokládalo – a týkalo se to i »sudetských« Němců – lze hodnotit pozitivně. Také Beran, jehož fotografii, jak tiskne ruku protektorovi von Neurathovi, mám stále před sebou, s tím musel počítat. I za neodvahu se platí a u Rudolfa Berana nešlo jen o neodvahu. Ten stisk ruky totiž znamenal uznání 15. března a tak to pochopili naši předkové, ať prožili okupaci »doma«, na evropských frontách nebo v Londýně či Moskvě.

Jaroslav Kojzar