Rodí se soudcovská republika?

Být soudcem je dobrá profese. Může leccos, vlastně skoro všechno. Zvláště pak poslat někoho do vězení, jiného osvobodit, i když spáchal protizákonný čin, dalšího dlouhodobě trápit a nakonec protismyslně rozhodnout. Je jistě pravdou, že vyšší soudce může mít jiný názor, ale co když ti vyšší a ještě vyšší jsou ještě subjektivnější než ti na počátku soudního řetězu a zákon, o němž jednala vláda, si nespočetní úředníci na odborných ministerstvech, dvě stě poslanců a jedenaosmdesát senátorů vykládají podle svého? Třeba i účelově? Že to není možné? Ale ano. Jinak by přece jedna vyšší soudkyně nemohla do rozhodnutí soudu první instance vmanipulovat povinnost odsoudit a vrátit případ už vlastně skoro jasný zpět, ač podle písemného vyjádření soudce, který se musel podřídit, nebyl pro to důvod? Jednala proti logice a vlastně proti skutečnému právu!

Jde, namítnete, o jeden jediný případ, který byl vyřešen podivně? Nikoli. Další lze jmenovat. Třeba ten, v němž soudkyně vydala drogám propadlému otci malou holčičku, ten ji po několika týdnech zabil a nakonec ho ještě osvobodila. Dnes proti tomu podal kárnou žalobu ministr spravedlnosti Tejc. Jaký ta soudkyně měla důvod? Nebo jí lidskoprávní havlovská ideologie zaslepila natolik, že takto rozhodla, ač o otci věděla všechno?

Veřejnost si jistě pamatuje na řadu případů, kdy vyšetřující orgány navrhly vzetí delikventa do vazby a soudci rozhodli o řízení na svobodě. Následoval pak útěk obviněného, kauzy se dodnes řeší a zaměstnávají celé armády kriminalistů. Příklady lze nalézt v médiích. Jsou známy také rozsudky z tzv. politických kauz (viz odsouzení učitelky z Prahy 6, trest pro zastupujícího náčelníka policie hl. m. Prahy za zásah 17. listopadu, ač ten o ničem prokazatelně nerozhodoval, apod.), jež končí vyššími tresty, než jsou uloženy za dokázané znásilnění, atd.

Je tu i případ potomků rodu Walderode a mobiliáře ze zámku Hrubý Rohozec. Majitel, Karel des Fours Walderode, se před válkou přihlásil k němectví, za okupace požádal o říšské občanství a dostal ho. Narukoval do wehrmachtu a jako pravověrný Němec, který uměl česky, se dostal jako překladatel do Abwehru a zároveň se stal tlumočníkem u říšského vojenského soudu v Praze. Byl jím i v době Heydrichova působení. Po válce nějakým omylem a hlavně neznalostí dokumentů mu jacísi úředníci potvrdili čs. občanství. Záporný názor vyšších orgánů se nestihl do 25. února 1948 projednat. To stačilo soudu, aby za přispění toho Ústavního rozhodl ve prospěch potomků zmíněného rodu.

Ocitli jsme se u Ústavního soudu. Patnácti soudců, kteří jsou nad parlament. Nechci se vracet k tzv. Lisabonské smlouvě, která omezila práva naší republiky, jíž Ústavní soud schválil, ani k zásahu ÚS do volebního systému za vedení právníka Rychetského. Máme tu příklad z poslední doby. Rozhodování ve věci práv prezidenta republiky. Je pravdou, že rychlost, s jakou přijalo třináct z patnácti soudců předběžné rozhodnutí, si žádá o zapsání do Guinessovy knihy rekordů. Nejenom však to. Přijetí adresného příkazu pro ministra zahraničí zařadit prezidenta na seznam účastníků ankarského summitu NATO se snad ještě v žádném státě Evropy neodvážil žádný soudní orgán. Ministr se tak ocitl v podřízenosti. Další výsledek rozhodnutí zatím neznáme, ale lze předpokládat, vzhledem k tomu, kdo jmenoval ústavní soudce, že cílem bude pokus přejít na prezidentský systém a omezit práva vlády. Jde o rozhodnutí odpovídající současnému rozložení politických sil. Prezident je totiž na straně politické opozice a jednoznačně byrokratů z Bruselu a jestřábů z NATO. Tak se soudci ÚS stávají postupně třetí komorou parlamentu, která však nebude volena voliči, ale vybranými politiky, a tedy bude také rozhodovat ve shodě s jejich zájmy. Vzhledem k tomu, že jejich soudcovské období (ÚS) je desetileté a nelze je prakticky odvolat, skutečná demokracie vezme za své.

Postupně se tedy ocitáme v soudcovské republice, kde skutečnou moc má skupina nositelů talárů. Stačí do nich najmenovat své lidi a snad i volby bude možné jednou zrušit. Je to hloupost, já vím, ale nenapadá vás také podobná myšlenka, když víte, že soudci jsou jmenováni politickou skupinou, jež je právě u moci, nejsou vlastně odvolatelní, mají stálý plat, jenž se neustále navyšuje a nelze to změnit ani úspornými kroky vlády, jsou odpovědni sami sobě, protože Pánu Bohu už dávno nikoli, jakýkoli rozsudek schvalují jiní soudci vzešlí ze stejných škol a jmenovaní často týmiž politiky? Při tom stačí jeden či patnáct soudců, aby změnili svým mnohdy i subjektivním rozhodnutím životy nejen jednotlivců, ale dokonce celého národa. Opravdu vás nenapadlo totéž, co mě?

Jaroslav Kojzar