Léta 1989 – 1990, přelomová doba. Tehdy nám nový prezident sliboval, že do žádného paktu už nepůjdeme, že už je konec válčení, a nechal zavřít všechny zbrojovky na Slovensku, a v Martině a jinde se najednou, snad doslova přes noc, ocitlo desetitisíce lidí na dlažbě. Svět tleskal. Jaký to prezident! Jaká to země! Budiž všem vzorem! Ovšem tam, kde vzniklo po našem odchodu vzduchoprázdno, okamžitě nastoupily zahraniční zbrojovky a vyplnily prostor. Nám zbylo zaplatit penále za nesplněné dodávky. Zaplatili jsme, bylo totiž ještě z čeho.
Tu dobu z rozhodujících českých představitelů mohou pamatovat Petr Pavel (tehdy kapitán studující ve škole pro socialistické špiony), Petr Fiala (tehdy historik starších dějin Muzea v Kroměříži), Zbyněk Stanjura (tehdy počítačový elektrotechnik), Jana Černochová (tehdy ještě neplnoletá bankovní úřednice údajně na přepážce). Ti ostatní, kteří dnes mají válku ve štítě, slova nového prezidenta nepamatují. Janu Lipavskému byly čtyři, pět, generálu Řehkovi čtrnáct, ministru Rakušanovi jedenáct, dvanáct, ministru hospodářství Vlčkovi sedm.
Nyní je opět přelomová doba. Můžeme se pochlubit. Úspěšností. Naši výrobci zbraní totiž loni, podle zprávy z tohoto týdne, dokázali ještě navýšit výkon z předchozího roku a vyvést o 86 % zbraní a nábojů víc. Kam? Porůznu. Nejvíce na Ukrajinu. V penězích to znamená navýšení o 47,1 mld. korun.
Našimi zbraněmi se střílí v 96 zemích světa. Přitom nevíme, kam se přes překupníky dodávky od nás ještě dostaly. Takže těch devadesát šest berte jen orientačně. A to jsem v tomto sumáři nezapočítal ještě semtex. Ten znají ještě v mnoha dalších státech. Naše světovost je tedy veliká. Kdyby se dodávky přepočítávaly na mrtvé, jistě bychom se dostali na významné místo ve statistice. O to víc by si nás všichni vážili, protože, řekněte, kdo dosáhne takových úspěchů? Kdo dosáhne takové přidané hodnoty za své zboží? Snad jen Spojené státy a Izrael by nás dokázaly překonat.
Vývoz je ovšem jedna věc, zaplacení dodávek druhá. Zda nám např. Ukrajina platí, nevím. Zda tam jde dodané na úvěr? Je to možné, kde by Ukrajina vzala tolik prostředků? Je ovšem možné, že se zbrojařům za dodávky na východ přispívá z našeho státního rozpočtu, že je tam od toho jedna kolonka. Jde přece o naši bratrskou pomoc, a co bychom neudělali pro naše bratry! Pokud jde o ostatní země, nepochybuji, že jde o dobrý kšeft. Jen nevím, nevím, zda, sečteme-li všechny položky a platby dohromady, je vývoz zbraní pro nás tak lukrativní. Sečteme-li počet mrtvých, které tak máme v konečném výsledku na kontu, pak to zřejmě na pochvalu nebude. O úspěšnosti bych tedy mluvit nedokázal.
Zbrojaři musí pochopitelně dostat své peníze. Dostanou je i z Kyjeva? Těžko. Odkud odjinud? Kdo se za platbu zaručí? No přece český stát, nebo že by vybrali své kasičky pan Vetchý, Trojan, Hřebejk, Foltýn a kampelička pana Fialy? Nevím, ale tato varianta se mně zdá jako neprůchodná. Nevím totiž, kde by sebrali ti výše jmenovaní najednou tolik miliard, i když jsou pochopitelně také další aktivisté, kteří se chtějí ukázat Bruselu. A tak mě napadá, že to spíš zaplatíme my všichni.
Jaroslav Kojzar
Jakým mechanismem mohl prezident zastavit zbrojní výrobu na Slovensku nám ozřejmíte? A proč reagovat na Kojzara, ketrý kritizuje, že naše zbraně budou ve všech válkách světa, když mu tam právě chybí to slovo „zase“. Takže za sociaismu to bylo správně a teď je to špatně?
Za socialismu bývaly na té správné straně.
Lež jako věž.
Konverzi nenařídil Václav Havel. Rozhodnutí o útlumu zbrojařské výroby padlo na předsednictvu vlády ČSSR koncem července 1988. Tedy skoro rok a půl před změnou režimu. První projekty byly zastaveny usnesením č. 112/88 ze dne 26. července 1988. Konverzi se snažil urychlit zejména federální premiér Ladislav Adamec. 21. září 1989, tedy stále ještě za předchozího režimu, přijala československá vláda (čili ani ne prezident!) usnesení č. 84/89, kterým se rozhodlo o utlumení tankové výroby v ZŤS Martin do konce roku 1990. Výroba obrněných transportérů měla být zastavena v dalších letech. Do roku 1992 se produkce měla snížit o přibližně 80 % v Čechách a na Moravě a o 90 % na Slovensku.
Pamatuji tuto dobu. Josefe, BIS vás špatně informoval. Útlum a rychlé zastavení jsou dvě různé věci. Havlův názor byl líbivý. Už nebudeme výrobcem zbraní, které zabíjejí. Tehdy se mu v Čechách tleskalo. Moji kolegové v zaměstnání to dokonce podporovali. V Turč. Sv. Martině, kam jsem služebně jezdíval, to způsobilo zděšení. A nejen tam. Následovalo pak dost rychlé propouštění a nezaměstnanost. Žádný postupný útlum, ale šok. Následovalo protihavlovské a bohužel protičeské vzedmutí na Slovensku a společně se vzestupem nacionalismu konec republiky. To byl výsledek. Kojzarův článek se ovšem týká současnosti, proč na tuto část nereagujete Josefe?
Protože zbraně jsou buď dobré nebo špatné a ne podle režimu který je vyrábí, co na tom nechápete?