Sto padesát pět let není zas tak významné výročí, i když se nechají připomínat i méně významná, která ani těch zmíněných roků nedosahují. Zmíněných sto padesát právě dnes uplynulo od návštěvy »českých poutníků« na antropologické a etnografické výstavě v Moskvě.
Vlastně nešlo ani tak o návštěvu této výstavy, jež měla ukázat sounáležitost všech Slovanů, ale o jakousi demonstraci »panslavismu«. Hlavními při tom byli Češi, jichž do Ruska přijelo nejvíc a kteří dokonce v Petrohradu navštívili cara a pod jejichž křídly se »ztratili« zástupci jiných Slovanů, kteří sem kromě Poláků (s výjimkou těch rakouských) zamířili také. A to vše přes varování básníka Friče z Paříže, který pochopil, že idea skýtá mnohá úskalí. Carský režim totiž s Poláky nezacházel právě vzorově a sama idea »panslavismu« tak, jak tehdy byla chápána, nebyla krokem vpřed a neměla za cíl řešit společné problémy, které mohly všechny Slovany spojovat. Uplynulo totiž mnoho let od červnového Slovanského sjezdu (1848) a jeho demokratizačních snah zakončených pražskou revolucí. Nyní šlo o něco jiného.
Idea »jediného slovanského národa«, jak ji proklamoval Jan Kollár, se ukázala jako nesmysl. Ruský »panslavismus«, který jako by na ní navazoval, ve skutečnosti, jak píše historik M. Šesták, nikdy neexistoval, ale šlo o snahu u malých slovanských národů najít jakousi »obrannou funkci«, jež nikdy nepřekročila »rovinu kulturní vzájemnosti«. Pro Čechy mělo vše ovšem jistý politický podtext. Rok před »poutí« radikální uherské hnutí prosadilo ideu dualismu, rozdělení říše na dvě části. Představa Čechů, tedy jejich představitelů, živená v naivní víře, že okázale nabízená věrnost v prusko-rakouské válce (1866) nám také umožní se podílet na řízení habsburského soustátí, dostala vážný šrám. Císař a jeho vláda na tuto hru nepřistoupili a naši podporu chápali jako slabost.
Ona cesta měla tedy být chápána jako výzva Vídni, pro carské Rusko zase jako posílení ideje hegemona všech Slovanů. Jenže dál, k sjednocení Slovanstva pod ruskou carskou vládou nebo její ochrannou rukou, se nikdo nedostal a ani dostat nechtěl. Ani k oficiálnímu vyjádření solidarity s našimi utlačovanými národy nedošlo. Carské Rusko totiž na tom bylo stejně a ovládalo, daleko krutěji, jiné národy než Rakousko.
A tak naše početná delegace, jíž vedl Staročech František Ladislav Rieger za účasti Františka Palackého, jejíž vůdci se setkali dokonce s carem, přijela domů v podstatě s prázdnýma rukama. Tedy, pokud jde o nějakou zjevnou podporu našich požadavků. Zůstalo však silné pouto k Rusi, což se projevilo někdy až demonstrativně. Stačí si připomenout edici Ruská knihovna Ottova nakladatelství, jež vydalo 119 knih ruských autorů, či třeba pozdější návštěvu Stanislavského souboru MCHAT v pražském Národním divadle, atd.
»Pouť« tedy nesplnila svůj původní účel. Proto ani rakouské úřady informované z hlášení Karla Sabiny (dal jim k dispozici dopisy svého zetě, jenž byl účastníkem výpravy), ani informace z Ruska, ať již od vyslance nebo poskytnuté přímo carskou vládou, nevyvolaly ve Vídni zděšení. Byla sice významným psychologickým aktem, ale nikoli opěrným bodem pro budoucnost. Proto politika Staročechů musela ustoupit mladočeské straně a o pár let později i dalším modernějším politickým seskupením. Ale to jsme již téměř u vzniku naší republiky.
Jaroslav Kojzar