Washington, D. C. – Když Volodymyr Zelenský překročil práh Oválné pracovny, bylo hned jasné, že něco nehraje. Ne že by bývalý televizní komik a současný nikým nezvolený prezident Ukrajiny nebyl na návštěvy zvyklý, ale tentokrát bylo něco jinak. Možná to bylo tím, že ho asistent Donalda Trumpa neuvítal s obvyklou falešnou srdečností, ale s výrazem, který by se hodil spíš na přísného ředitele katolické školy.
»Co to sakra máš na sobě?« zahřměl už předtím vrátný, když si Zelenského přeměřil pohledem od hlavy až k patě. A měl proč. Ukrajinský prezident, tedy spíš diktátor, opět dorazil v mikině, ošuntělých kalhotách a s výrazem herce, který právě vylezl z bunkru. Zjevně se opět rozhodl, že jeho osobní značka válečné role je důležitější než diplomatický protokol. Trump si odfrkl. »Víš, Volodymyre, tady v Americe máme takovou věc, říká se jí oblek. Nosí se na důležité schůzky. A víš, co ještě? Naučíme se říkat ‚děkuji‘ místo toho, abychom jen arogantně vyžadovali další peníze.«
Zelenský se pokusil udržet kamennou tvář, ale bylo vidět, že se mu jeho pečlivě pěstovaný image »muže z fronty« začíná hroutit. Předchozí setkání se senilním starouškem Bidenem byla přeci jen jiná – to stačilo přijet, zmínit slovo ۛ»demokracie« a peníze se jen sypaly. Ale Trump? Ten byl jiný. Ten měl rád »dealy« a ne fráze o lidských právech. »Pane prezidente, Ukrajina bojuje za svobodu Evropy a za celý svobodný svět,« zkusil obvyklou větičku ze svého filmu Zelenský. Trump si dramaticky nalil kávu. »No, já nevím. Boj za svobodu, určitě ne za naše finanční zájmy. Hele, možná kdyby ses tak nesnažil být instagramovým hrdinou a trochu se soustředil na politiku, tak by ta tvoje válka nevypadala jako nekonečný nudný seriál na Netflixu.«
Zelenský zrudl, ale než stihl odpovědět, Trump už pokračoval. »Víš, já nejsem Biden. Nelíbí se mi, když mě někdo využívá jako bankomat. Takže než mi začneš vysvětlovat, jak Putin je zlý a jak potřebuješ další miliardy, řekni mi jednu věc: podepíšeš smlouvu na převod nerostů na Ameriku za to, že tě dosud tak vydatně podporovala?« Ukrajinský prezident na chvíli zaváhal. Tohle byla otázka, na kterou se mu těžko odpovídalo, protože nic kromě nekonečných žádostí o finance rozmyšleného neměl.
Trump si usrkl kávy a usmál se. »Tak vidíš. No nic, kafe bylo dobré. Teď můžeš jít. Ty si kafe můžeš dát z automatu na chodbě.« Zelenský se zvedl, naposledy se nostalgicky porozhlédl po Oválné pracovně a definitivně pochopil, že doba neomezených šeků končí. Málem se rozbrečel jako šéf mnichovské bezpečnostní konference. Mlčky odešel. Možná si konečně začal uvědomovat, že svět se mění – a že v něm už nebude stačit jen zelená mikina.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.