Po Mnichovu se česká politická scéna pronikavě začala měnit. Beranova vize jednotné autoritativní republiky se rychle naplňovala. Pro tento cíl předseda agrárníků dosáhl sjednocení všech politických stran v jednu všeobjímající Stranu národní jednoty. Pouze sociální demokracie a část národních socialistů odolaly. Členstvo nebylo nakloněno podobnému sjednocení a bylo proti směřování vládního programu, kde sociální otázky byly vlastně zcela pominuty. Pokud jde o KSČ – této straně byla zastavena činnost, i když v mnoha nestranických organizacích stále měla podstatný vliv. Její působení také velmi ovlivnilo odmítnutí vstupu sociální demokracie do politického subjektu, který tak vznikl 22. listopadu.
Zmíněný Beranův sjednocovací sjezd se tedy konal 22. listopadu. V zemi zůstala poté dvě politická seskupení. Nově vzniklá Strana národní jednoty vedená Rudolfem Beranem a sociální demokracie, kde vedení přebíral předseda Antonín Hampl. »Staří socdem vůdci« byli postupně »vytlačení od moci«, aby se i sociální demokracie mohla přizpůsobovat »novým podmínkám«. Vedení si však uvědomilo, že dostalo šanci, aby se mohlo stát mluvčím celé levice, alespoň tedy v sociálních oblastech. Tím také těch, kteří do politiky nemohli nebo nesměli zasahovat, aniž by ovšem »do toho měli co mluvit«. Proto vznikla idea druhé politické strany – Národní strana práce, v jejímž čele by stál opět Antonín Hampl. Těžko říci, zda se ovšem tato idea zrodila v jeho hlavě, anebo ho na separátní schůzce, jež se uskutečnila brzy po Mnichovu, inspiroval sám Beran.
Již 2. prosince, aniž nová strana ještě existovala, vznikl dokonce její poslanecký a senátorský klub. Ustavující sjezd se pak uskutečnil 11. prosince, tedy právě dnes před čtyřiasedmdesáti lety. Do čela byli zvoleni kromě předsedy Hampla, J. Nečas, A. Jungwirtová, J. Aleš a R. Richter. Vedoucím tajemníkem, jenž měl novou stranu organizačně sjednotit, se stal Bohumil Laušman. Strana pak existovala až do příchodu nacistů.
Je třeba připomenout, že okamžitě po Mnichovu se levicové strany, anebo strany tvrdící o sobě, že stojí v politickém spektru nalevo, pokoušely jednat o alespoň částečných integracích. Národní socialisté, kteří si hráli svůj sjednocovací plán vlastně již z doby Rakouska, však odmítli jakékoli nabídky. Proto se vlastně tato strana rozdělila. Větší část se připojila k Beranovi a menší později k Národní straně práce (NSP). Pokud jde o komunisty a sociální demokracii, bylo to ještě složitější. Hamplovo vedení případné sjednocení pod jedním praporem odmítalo z obavy, aby komunisté příliš neovlivnili programové záměry jednotné strany a tedy i možnost je prosazovat. Jednání proto také skončilo ve ztracenu, i když komunisté nezůstali většinou vně nové politické strany. Nikoli však v jejím vedení a oficiálně.
Zvláště se pak prosadili v mládežnické sekci NSP, do jejíhož vedení byl dokonce zvolen zástupce komunistů Miloš Krásný, navíc jako předseda. Pod jejich vlivem byly připraveny »programové zásady« Národního hnutí pracující mládeže – tak se oficiálně jmenovali, jehož hlavním cílem mělo být zachování demokratického charakteru republiky. Bylo štěstím, že i mezi mladými sociálními demokraty byli takoví představitelé, jako Jiří Hájek, Vojtěch Erban, Blažej Vilím ad., kteří se společně s Milošem Krásným dostali do čela hnutí. Tato organizace, na rozdíl od politických stran, přečkala násilný nacistický vpád a to vlastně až do listopadu 1939.
Jaké je poučení z toho, co jsem napsal? Dvojí. První, že pokus ze strany pravice o nějaký sjednocovací proces, nemůže vést nikam jinam než k omezování demokracie, od slov o svobodě až k jejímu omezování, od svobodného vyjadřování v tisku a jinde, až k cenzuře a jeho zglajchšaltování, od svobody slova a shromažďování k trestům a propouštění ze zaměstnání. Tak tomu bylo v onom listopadu a prosinci 1938 a pokračovalo to dále, aby se po vpádu nacistů směřovalo dokonce ke koncentračním táborům. V současnosti sice leccos z tohoto vývoje nelze znovu zopakovat, ale i to, co lze, znamená velké omezení demokracie.
A ono druhé poučení? Že i tam, kde »mě nechtějí«, lze bojovat za správnou věc a vybojovat mnohé, co by se bez toho nikdy nepodařilo. To pochopili mladí lidé, když si bez ohledu na politické rozdílnosti onoho listopadu a prosince 1938 podali ruce a rozhodli se jít společnou cestou proti těm, kteří krok za krokem likvidovali demokracii a skutečnou svobodu.
Otázka nakonec: nevezmeme si z toho všeho poučení?
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.