Když se řekne návrat vrcholného ústavního činitele ze zahraničí, člověk si obvykle představí vládní speciál, červený koberec a státní pocty. Případ předsedy Senátu »Tchajwance« Miloše Vystrčila však ukazuje, že česká politická realita umí nabídnout i poněkud… alternativní logistiku.
Podle zpráv médií totiž pan předseda po návštěvě paralympijských her v Itálii necestoval zpět právě tak, jak by si jeden představoval u druhého nejvyššího ústavního činitele. Zatímco tam letěl vládním speciálem, zpáteční část jeho cesty prý zajistil – podržte se – policejní minibus. Ano, takový ten, jakým policie občas převáží podezřelé osoby nebo hlučné účastníky fotbalových derby.
Člověka hned napadne několik otázek. Byla uvnitř kovová lavička? A hlavně: cinkaly při nastupování pouta? To by byl teprve symbolický obrázek politické kultury – předseda Senátu sedící vzadu v policejním minibusu, zatímco někde vepředu se ozývá vysílačka: »Jednotka Alfa, převážíme zatčeného státníka přes Alpy.«
Samozřejmě, je dost možné, že pouta použita nebyla. A možná ani siréna. Ale uznejte sami: představa by to byla pěkná. Minimálně by to přineslo trochu dramatu do jinak poměrně technokratického světa české politiky.
Zajímavá je i ekonomická stránka celé věci. Protože když se řekne »vládní speciál«, většina občanů si automaticky doplní druhou část věty: »…na náklady daňových poplatníků«. A když se k tomu přidá policejní minibus přes půl Evropy, začíná to připomínat docela ambiciózní logistický projekt.
Člověk by skoro řekl, že by bylo jednodušší koupit obyčejnou komerční letenku. Nebo – teď přichází radikální myšlenka – dokonce vlakovou jízdenku. V Evropě prý existují. Jezdí poměrně pravidelně a někdy dokonce i včas.
Ale možná je to celé nedorozumění. Třeba šlo jen o symbol solidarity se sportovci: když už paralympionici překonávají překážky, proč by si je trochu nepřidal i předseda Senátu?
Každopádně to celé působí jako docela výstižná metafora české politiky: tam vládním speciálem, zpátky policejním minibusem – a někde uprostřed toho všeho stojí občan, který se jen tiše ptá, jestli by si to příště někdo nemohl zaplatit sám.
Ale to už bychom asi chtěli od člena Občanské demokratické strany příliš.
Jan Klán