Před několika dny předsedové představenstev společností Siemens, Deutsche Bank a Mercedes-Benz ve svém společném prohlášení vyzvali, aby se Německo neuzavíralo migraci. Potřebná je podle nich také nová hospodářská politika, která by největší evropskou ekonomiku opět přivedla k růstu.
Tuto informaci, kterou v pátek zveřejnil zpravodajský server Echo24.cz, jsme převzali a otiskli na webech Asociace samostatných odborů s tím, že v závěru naší zprávy jsme dodali, že jde o reakci kapitánů německého průmyslu, kteří ji zveřejnili v souvislosti se sílícími protimigračními náladami v Německu, přičemž tyto nálady souvisí s tím, co se děje v Německu, ale i jinde v Evropě, díky nekontrolovatelné ilegální migraci.
Tito představitelé německého průmyslu a bankovního sektoru mají totiž obavu o to, že se tyto sílící nálady německých občanů proti ilegální migraci nakonec obrátí i proti zahraničním zaměstnancům, kteří dlouhodobě žijí a pracují v Německu a svým zapojením do běžné pracovní činnosti pomáhají německému hospodářství. Mimochodem, tuto svoji výzvu šéfové největších německých firem vydali právě v souvislosti s blížícími se parlamentními volbami v Německu, které se mají uskutečnit 23. února.
K této výzvě je však nutné říci i pár slov o tom, proč k dané situaci v Německu, ale i jinde v Evropě, vůbec došlo. Jenom připomeneme, že německé hospodářství se již od druhé poloviny minulého století opíralo o zahraniční zaměstnance, to je, jak se tehdy říkalo, o »zahraniční dělníky«. V 60. letech to byli Jugoslávci, z nichž se značná část asimilovala do německé společnosti a druhá, patrně větší část, se postupně vrátila do Jugoslávie. Takže v 70. letech je jako »gastarbeitery« nahradili Turci. I ti se během 80. a 90. let postupně asimilovali do německé, to je křesťanské společnosti, a to i bez ohledu na své islámské náboženské vyznání. Jenže léta běžela a podle názoru řady odborníků se v německém průmyslu v prvním a zejména v druhém desetiletí 21. století začalo opět uvažovat o levné pracovní síle ze zahraničí.
Mezitím došlo k »barevné revoluci« v arabských zemích. Ta sice začala již v prvních letech 21. století, vyvrcholila však »arabským jarem« v roce 2011, a to díky působení tehdejší americké administrativy. Ve svých důsledcích »arabské jaro« znamenalo, že došlo nejen ke svržení tehdejších režimů v řadě arabských zemí, které překážely americké administrativě, ale zároveň i k mohutné migraci Arabů do Evropy. Ti se tudíž snažili usadit především v Německu a dalších západoevropských zemích, kde se podle jejich názoru budou mít mnohem lépe než ve svých mateřských zemích. Spolu s Araby ale začali do Evropy proudit i Afričané z některých zvláště chudých afrických států a přidali se i mnozí Asiaté.
Ovšem, je nutné podotknout, že tito »novodobí« migranti si sebou do Evropy přinesli své zvyky ze zemí, kde se narodili, přičemž najednou zjistili, že žít ve »vysněném ráji« není tak jednoduché. Zejména, pokud jde o jejich zapojení do pracovního procesu, jež je v evropských zemích vyžadováno. Proto se objevili první vážné problémy s jejich nepřizpůsobením normálnímu životu, na který jsou rodilí Evropané, ať již jsou ze kteréhokoliv evropského státu, zvyklí. Tato jejich nepřizpůsobivost se nakonec odrazila v jejich rostoucí agresivitě vůči společnosti, v níž se, jako migranti, právě nacházejí. Ovšem je nutné říci, že v posledních letech se tito »novodobí« migranti uchylují ke kriminalitě, ba dokonce i k určitým prvkům terorismu. Proto se nyní projevují problémy v Německu, ve Švédsku, ale i jiných západoevropských zemích.
Vraťme se však k situaci v Německu. Právě potřeba levné pracovní síly ze zahraničí, která se v německém hospodářství začala postupně projevovat v prvním a zejména ve druhém desetiletí 21. století, nejspíše vedla představitele německého průmyslu a kapitálu k myšlence této novodobé migrace do Evropy využít. Migranti měli opět sehrát roli, kterou mnoho desítek let před nimi splnili Jugoslávci a Turci. Výsledkem těchto myšlenek kapitánů německého průmyslu bylo tedy i známé prohlášení tehdejší německé kancléřky Angely Merlkelové »My to zvládneme!« (Wir schaffen das). Jenže ona postupně rostoucí agresivita těchto novodobých migrantů vůči německé, potažmo celé evropské společnosti ukazuje, že ze strany německých průmyslových a bankovních kruhů šlo o velký omyl, na který nyní doplácejí řadoví němečtí občané. Přirozeně se tato agresivita projevuje i v jiných západoevropských zemích.
Jenže, z uvedeného prohlášení kapitánů německého průmyslu je rovněž vidět, že protimigrační nálady v Německu již dosáhly takové intenzity, že mnozí běžní němečtí občané již přestávají rozlišovat mezi těmi migranty, kteří se uchylují ke kriminalitě, k terorismu, a mezi těmi, kteří přišli do Německa za lepším životem. To je za lepšími ekonomickými podmínkami, které v Německu na rozdíl od svých mateřských zemí právě nacházejí. Němečtí průmyslníci a bankéři mají obavu, aby se tyto nálady německých občanů neobrátily i proti těm zahraničním zaměstnancům, kteří v německém hospodářství řádně odvádějí svoji práci a tím přispívají k jeho růstu a hlavně k ziskům kapitánů německého průmyslu.
Právě tato skutečnost je nejspíše i hlavním motorem toho, že, němečtí průmyslníci a bankéři vydali toto své prohlášení. Vždyť, každý podnikatel kromě toho, že vyrábí, či zajišťuje služby, což je potřebné pro občany, pro společnost, hledí přirozeně i na to, aby, ze svého podnikání měl i příslušný zisk. Toto logicky měli nejspíše na mysli i oni kapitáni německého průmyslu, když svoji výzvu zveřejnili několik dní před německými parlamentními volbami.
Uvidíme po 23. únoru, jak německá společnost v těchto volbách rozhodne o dalším směřování této největší ekonomiky Evropy, s níž je právě české hospodářství tak bytostně propojeno.
Miroslav Svoboda