V roce 2015 v rámci zákona »o likvidaci názvů měst a ulic nesoucí stigma sovětské éry« městský úřad v Kyjevě změnil názvy ulic Moskevská a Vatutinova na Banderovu a Šuchevyčovu. Po několika letech na základě stížnosti rozhodnutím soudu musel názvy opět vrátit. Úřad se však rozhodl reagovat odvoláním. Výsledek dalších soudních tahanic neznám.
Je 6. listopad. Před osmdesáti lety skončil boj o Kyjev s nacistickým wehrmachtem a ukrajinskými esesgrenadýry (Waffen Grenadierdivision der SS), kteří stáli po jejím boku. Velitelem 1. ukrajinského frontu, na němž stála veškerá tíha operace, byl generál Nikolaj Vatutin, bývalý zástupce náčelníka generálního štábu, který požádal o přeložení na frontu a díky tomu mohl být jednou z rozhodujících osobností bitvy u Stalingradu, osvobozování Donbasu, porážky nacistů u Kurska a pak útoku na Kyjev s přechodem Dněpru.
Tam u Kyjeva padlo na tisíce sovětských vojáků a mezi nimi desítky Čechoslováků, kteří se pod velením Ludvíka Svobody podíleli na porážce u Kyjeva usadivších se hitlerovských elitních jednotek. Tři z nich dostali dokonce nejvyšší možné sovětské vyznamenání – Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR s Řádem Lenina. Byli to Josef Buršík, Richard Tesařík a Antonín Sochor. Svoboda obdržel Leninův řád a mnoho dalších vojáků sovětská vyznamenání různých úrovní. Dlouhá řada bohužel s dodatkem In memoriam. Československá krev byla tedy prolita za hlavní město tehdy sovětské Ukrajiny.
Dnes se tvrdí, že prý Kyjev nebyl osvobozen, ale vrácen zpět do totality. Podotýkám, abychom se drželi tématu Vlastenecká válka, že tehdy bylo s Kyjevem spojeno jedno z největších hnusných popravišť Židů za Druhé světové války – Babí Jar, kde rukou společnou němečtí nacisté a ukrajinští nacionalisté povraždili v krátké době více než třicet tři tisíc sedm set Židů. A připomínám také vyvražďování sovětských obyvatel, kteří údajně měli »kolaborovat se sovětským režimem«, funkcionářů, politických pracovníků, komunistů i nekomunistů, inteligence, rodin důstojníků, atd., kterým se nepodařilo z města včas uprchnout.
6. listopadu 1943 skončil tedy boj o Kyjev. Na paměť tohoto okamžiku na ostrohu nad Dněprem stojí vysoká socha Matky Vlasti. Dnes už bez sovětského znaku a hvězdy, protože vítězi přece jsou jiní. Na jejím místě je nyní umístěn lehce upravený banderovský trojzubec. Jenže banderovci nikdy neosvobozovali Kyjev. Ani jejich předchůdci. Tehdy, po porážce u Kyjeva, na dlouho fašisté, ať již ti, nebo ti, a tedy i členové eses ukrajinské národnosti, byli vyhnáni. Věřilo se, že je tomu tak nastálo.
Vojska generála Vatutina si to 3. listopadu 1943 zamířila od Kurska na jih. Fronta se táhla v délce tisíc pět set kilometrů. Nepřítel byl stále silný a u Dněpru se zakopal. Na obou stranách bylo desetitisíce vojáků. Na straně Rudé armády bylo tři tisíce Čechoslováků, kteří měli sloužit jako záloha, ale nakonec byli na základě žádosti plukovníka Svobody v souhlase s přáním příslušníků 1. československé samostatné brigády nasezeni do prvních linií. Vyplatilo se. Podle plánu operace měli útočit ze severu. Střed města měli obsadit tankisté generála Kravčenka (mimochodem byl údajně Ukrajinec). Byli však rychlejší a do středu města vnikli první. Nechci rozebírat jednotlivé fáze operace. Byla už popsána mnohokrát.
A Kravčenko? O půldruhého roku později se jako velitel 6. tankové brigády podílel na osvobození Brna, Jihlavy, Příbrami ad. Měl více štěstí než generál Vatutin. Toho v dubnu roku 1944 skupina banderovských hrdlořezů přepadla a zranila tak těžce, že ho ani včasná doprava do kyjevské nemocnice nezachránila. Velení nad »jeho« 1. ukrajinským frontem musel převzít náčelník generálního štábu generál Žukov.
V souvislosti s přejmenováním ulic v ukrajinském hlavním městě padly tedy dvě změny. Ta první se týkala ulice Moskevská, její přejmenování na Banderovu je poněkud schizofrenní. Ale v zemi, kde se bourají pomníky Puškinovi či třeba Petru Velikému a přejmenovávají města či obce nesoucí jejich jména, se člověk může těžko něčemu divit. Pokud jde o Vatutinovu ulici přejmenovanou na Šuchevičovu, jde už skutečně o případ nenormálnosti anebo slepé, až fašistické nenávisti. Kdo to byl Šuchevič? Muž, který už před válkou patřil k nejradikálnějším ukrajinským nacionalistům. Podílel se na zavraždění školního inspektora Sobiňského (dokonce před zraky jeho manželky), na atentátu na polského ministra vnitra Pierackiho, který poté zemřel, pokusil se v Chustu v době Druhé republiky udělat protičeskoslovenský převrat, aby se po přepadení Sovětského svazu společně s Banderou a dalšími chopil vlády nad Lvovem, kde povraždili tisíce Židů, aby pak jako velitel Ukrajinské povstalecké armády vedl krutý boj proti Polákům, sovětské armádě, demokratickým Ukrajincům a vlastně později i proti našim ozbrojeným silám. V něm zahynul legendární generál ze Španělska Walter, tedy Karol Schwierczewski, v té době polský ministr obrany. Když byl v roce 1950 nedaleko Lvova se svými nejbližšími obklíčen, zastřelil se.
Dnes je tomu tedy osmdesát let, co skončila bitva o Kyjev porážkou nacistického wehrmachtu a jeho fašistických ukrajinských spojenců, k níž velmi výrazně přispěli českoslovenští vojáci. Vítězům velel generál Vatutin. Tehdy šlo o osvobození Kyjeva.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.