Obrana státu mimo účetní logiku: limity české debaty o výdajích na obranu

Současná veřejná a politická debata o výdajích na obranu v České republice je do značné míry redukována na otázku plnění procentuálního podílu obranných výdajů na hrubém domácím produktu směrem k závazkům NATO. Tento přístup, jakkoli důležitý z hlediska aliančních závazků, vede k nežádoucímu zjednodušení celé problematiky. Klíčová otázka – tedy zda vynakládané prostředky skutečně zvyšují obranyschopnost státu – zůstává upozaděna.

Jak upozorňuje například Miroslav Ševčík, samotná výše výdajů není rozhodujícím kritériem. Zásadní je jejich efektivita a časová relevance. Významná část současných akvizičních projektů je charakteristická vysokým podílem zálohových plateb a dlouhými dodacími lhůtami. Takový model sice umožňuje formálně naplňovat rozpočtové cíle, avšak v krátkodobém a střednědobém horizontu nepřináší odpovídající nárůst reálných schopností ozbrojených sil.

Debata je dále zatížena nedostatečnou mírou transparentnosti. Veřejnost má jen omezený přehled o skutečném stavu klíčových projektů, jejich harmonogramu i finanční struktuře. To komplikuje racionální posouzení efektivity vynakládaných prostředků a oslabuje důvěru v rozhodovací procesy státu.

Redukce obrany na otázku vojenských kapacit navíc opomíjí širší dimenzi bezpečnosti. Obranyschopnost státu je komplexní kategorií zahrnující nejen ozbrojené síly, ale také ekonomickou stabilitu, infrastrukturu a sociální soudržnost. Každé významné navýšení obranných výdajů má své makroekonomické důsledky – ať již ve formě omezení jiných veřejných výdajů, nebo růstu veřejného dluhu. Tyto faktory mohou v dlouhodobém horizontu negativně ovlivnit vnitřní stabilitu státu, která je pro jeho obranu klíčová.

Zásadní nedostatek současné diskuse spočívá také v absenci jasné definice toho, co má být předmětem obrany. Tradiční důraz na těžkou vojenskou techniku a konvenční schopnosti je konfrontován s empirickými zkušenostmi z aktuálních konfliktů, zejména z války na Ukrajině. Ty poukazují na rostoucí význam nových forem vedení boje, včetně bezpilotních systémů, kybernetických operací a útoků na kritickou infrastrukturu. V tomto kontextu je legitimní otázkou, zda struktura současných investic odpovídá proměňující se povaze bezpečnostních hrozeb.

Specifickým problémem je také nedostatečné zohlednění nevojenských aspektů bezpečnosti. Ve veřejném prostoru prakticky absentuje systematická diskuse o připravenosti státu na krizové scénáře, které mohou doprovázet nebo předcházet ozbrojenému konfliktu. Patří sem například zvládání migračních vln, zajištění zdravotnických kapacit, kontinuita zásobování či udržení veřejného pořádku. Vyjádření představitelů armády, jako je Karel Řehka, že civilní obrana není primárním úkolem ozbrojených sil, tuto mezeru dále zvýrazňuje a otevírá otázku institucionální odpovědnosti za tyto oblasti. K tomu je nutné přičíst i tragický stav krytů pro civilní obyvatelstvo. Města mnohdy ani neví, kde kryty mají, a pokud nějaké mají, tak jsou v žalostném stavu. Jako odstrašující příklad nám budiž stav v Libereckém kraji, který má pro své obyvatele jen několik desítek krytů pro celkem 370 lidí! Tohle armáda nechce řešit? A co stát? Kraje? Obce? Všichni se tváří, jako kdyby se nikde nic nedělo a žádné hrozby nikde nečíhaly.

Další dimenzi představuje role České republiky jako logistického zázemí v rámci aliančních operací. Tato role klade vysoké nároky na kvalitu dopravní infrastruktury, její kapacitu a odolnost. Investice do silnic, železnic a mostních konstrukcí přitom mohou mít z hlediska obranyschopnosti bezprostřednější a širší dopad než některé akviziční projekty zaměřené výhradně na bojové prostředky. Přesto nejsou systematicky integrovány do rámce obranného plánování. To ukazuje na tragédii naší armády, kde ve velké míře funguje »jánabráchysmus«.

Zkušenosti z probíhajících konfliktů rovněž ukazují na vysokou zranitelnost kritické infrastruktury. Energetické sítě, vodohospodářské systémy či průmyslové objekty představují klíčové cíle moderních operací. Jejich ochrana a schopnost rychlé obnovy jsou přitom nedílnou součástí obrany státu. Absence širší veřejné diskuse o těchto otázkách naznačuje, že nejsou dostatečně reflektovány ani na strategické úrovni. V tomto případě je nutné převést veškerou kritickou infrastrukturu pod stát, protože v soukromých rukou nemá co pohledávat.

Specifickou výzvou je pak dynamický rozvoj bezpilotních prostředků, které zásadně mění charakter hrozeb. Jejich relativní dostupnost a účinnost zvyšují tlak na rozvoj protivzdušné obrany a systémů ochrany civilního obyvatelstva. To zahrnuje nejen technická řešení, ale také otázky organizace, financování a odpovědnosti za civilní ochranu, včetně budování krytů a krizové infrastruktury.

V neposlední řadě je třeba reflektovat i kontinuitu politických rozhodnutí v oblasti obrany. Kroky realizované v minulosti, například za působení ministra obrany Lubomíra Metnara a náčelníka generálního štábu Aleše Opaty, nebyly vždy předmětem důkladné veřejné ani odborné reflexe. To přispívá k fragmentaci strategického řízení a oslabuje schopnost formulovat dlouhodobě konzistentní obrannou politiku.

Současná debata o obraně v České republice tak vykazuje výrazné znaky redukcionismu a diskontinuity. Převaha kvantitativních ukazatelů nad kvalitativním hodnocením, nedostatečná integrace nevojenských aspektů bezpečnosti a omezená míra strategické reflexe vedou k situaci, kdy rostoucí výdaje nemusí nutně znamenat (a často neznamenají) odpovídající posílení obranyschopnosti státu.

Efektivní obranná politika přitom vyžaduje komplexní přístup, který propojí vojenské, ekonomické i společenské dimenze bezpečnosti. Bez této integrace hrozí, že obrana zůstane vnímána primárně jako rozpočtová položka, nikoli jako systémová schopnost státu čelit širokému spektru současných i budoucích hrozeb.

Jan Klán