Dobrý den. Prosím vás, zkuste mě chvíli vnímat, jestli uvažuji správně. Už se v tom začínám nějak ztrácet, chvílemi mívám pocit, že úplně blbnu. Chci se jen ujistit, že nepotřebuji odbornou lékařskou pomoc z oborů psychologie či psychiatrie.
Stopněte mě, jestli plácám hlouposti, ale přece minimálně od 24. února letošního roku neslyšíme od evropských politiků, včetně našich dárečků, které nám tu Američané zanechali loni v říjnu po volbách, že ruský plyn nepotřebujeme, že se bezpodmínečně musíme zbavit závislosti na něm, že nahradit ho není problém, že Katar se zamiloval do Evropy a Fiala považoval problém v podstatě za vyřešený, když nedávno v Nizozemí otevřel bůhví čím naplněný terminál a média někdy kolem 19. září slavnostně vítala první loďku s LNG, jež prý dorazila do země tulipánů z USA. Do toho profesorovic terminálu. Říkal jsem si, tak tohle je na pohodičku, teď to sem Amíci a Katařani pohrnou, že se na mořích lodě mezi sebou sotva stihnou vyhýbat. Prostě fofr, loď stíhá loď a terminály, včetně těch, co nemáme, se plní k prasknutí. Bylo a je to tak, ne? Fuj, ruský plyne zemní, a ty, Putine, zhebni…
No jo, jenže teď byl jaksi porouchán NS 1 + zatím nevyužívaná i dvojka, a právě tady se nořím do tmy a tápu. Bezradně šmátrám kolem sebe, abych se měl čeho chytit, ale vždycky dopadnu jak Biden, podávaje ruku k potřesu do prázdna.
Vysvětlí mně někdo, proč je nyní celá Evropa (s Německem v čele průvodu krachujících), která přes sedm měsíců jen a jen s prominutím nasírá Kreml a hystericky se distancuje od ruského plynu, doslova podělaná strachy z toho, co po sabotážích NS 1 + 2 bude? Nemůžu uvěřit tomu, že ti samí odpírači ruského »zemáku« se v těchto hodinách scvrkávají strachy, že zůstanou na suchu. Světe, div se, oni nejásají, oni se neradují, oni nevolají »vivat, konečně jsme se dočkali«… Otevřete si internet a těch scvrkávajících se a ucvrkávajících si z téhož strachu jsou na každém portálu desítky. Z celé Evropy. Taková galapřehlídka předposraných. Myslím, že po vydatném nočním deštíku, třeba po »náhodném« objevení nových děr v potrubí, přibydou do rána další.
Slintat propagandistické výhružky, abyste se zalíbili Bílému domu, je snadné. Vám se právě v těchto chvílích plní životní sen, ovšem vy lkáte. Ohrnujete nos nad zápachem spáleného mléka, které jste včas neodstavili z plotny. Vy jste totiž nepočítali s tím, že v nestřežený okamžik opravdu vyteče a že ten smrad neudýcháte. Že vás udusí. A tak se i stalo.
Pavel Votruba