Dospívání je opravdu něco velmi, velmi těžkého. Zdá se nám, že vlastně je jen přechodem z dětství do stavu dospělosti, ale ono to není tak jednoduché. Je v něm mnoho bolesti, zklamání, klopýtání a často při »měsíci nad řekou«, při »setkávání v polích« či někdy dokonce »na svatém Gotthardu« si teprve uvědomujeme, že vlastně prožíváme něco podobného, jako motýl přeměňující se z larvy v motýla a že je to někdy tíha až k neunesení.
Minulé generace měly svého barda. Byl jím Fráňa (František) Šrámek, jehož výročí smrti jsme si před několika dny připomínali. Rodák ze Sobotky, školák z Písku, maturant z Roudnice n. L., voják z haličské fronty, rebelant i dvojnásobný vězeň za účast na demonstracích, novinář a spisovatel z Prahy. Přítel S. K. Neumanna, Josefa Hory i Heleny Malířové. Autor Stříbrného větru, Měsíce nad řekou, básnického Splavu, divadelního Léta, atd., atd. Kdo z nás by neprožíval kus osudu Jana Radkina a poučení, kterého se dostalo Vilíkovi od »rozumné« Slávky? Ty současné generace svého Šrámka bohužel postrádají.
Měl jsem štěstí, že domem, který je spojen s básníkem, mě provázela paní Eva Hainová, skutečná sobotecká ochránkyně jeho zdejšího odkazu. Šrámek sem jezdíval v dospělosti snad každé prázdniny, dívával se z okna na ruch zdejšího čtvercového náměstí, jehož středem prochází šikmo silnice, a pak se vydával pěšky kolem věžovitého Humprechtu k Semtínské lípě, jež byla viditelná zdaleka, aby se tady oddělil od hlavní cesty a údolím Plakánku pak vydal dolů k hradu Kost skrytému za skalami a stromovím.
Jeho Plakánek byl plný romantiky. Zářez do kraje vyhloubený říčkou (vlastně potokem) Klenicí ho zavedl ke studánce Roubence a rybníkům, které tu říčka vytvořila, kde Fráňa Šrámek se svou dřevěnou holí rád sedával, aby se obojí občas zatoulalo do jeho básní. Paní Eva mně tehdy vyprávěla, jak na podzim onoho roku třicátého osmého se se Sobotkou rozloučil a jak, rok poté, se sem už nechtěl vrátit a se slovy, že by se nemohl dívat, jak se baganče cizáka pohybuje po »jeho Plakánku«, se uzavřel ve svém malém království svého pražského domova s jeho sice stísněnou, ale přece jen jeho zahrádkou.
Fráňa Šrámek byl ovšem nejen básníkem mládí, ale – protože poznal, co je válka, a sám část z ní strávil v brněnské vojenské nemocnici, aby po léčení musel znovu do pole tentokrát na jižní frontu – byl vášnivým odpůrcem válečného zabíjení. Nikdy nezapomenu jeho až drastickou báseň: »Hlásím pane hejtmane,/ že se mi zdál sen,/ vojna byla a já ležel/ v poli zastřelen,/ a zrovna u mne váš kůň taky pad,/ nám přáno bylo spolu umírat,/ to z boží vůle jen…« A ještě jednu strofu bych chtěl připomenout. Je z jiné básně: »Voják je voják, musí bojovat – vloží k líci pušku, vezme si na mušku, třeba i vlastní srdce své, oh, srdce své«.
Oba dva odstavce z různých Šrámkových básní ve mně vyvolávají odpor k válce, k zabíjení. Nejen koní, ale především lidí, i když člověk se může bránit. Ale může se vůbec bránit? Pošlou ho do války a nařídí: střílej! A On střílí, i když ten, na něhož míří, je pro něj neznámým, nikdy se nepotkali a při tom se mají zabíjet. To snad proto, že sami v sobě mají touhu zabíjení? Ne, tak tomu není. Je to proto, že někdo, kdo nikdy nevezme do ruky kver, je poslal na bojiště. Někdy jim dodá vlastenecké či jiné důvody, jindy jen řekne: bojuj, protože nebudeš-li zabíjet, budeš zabit!
I v tom, jak jednoduše nám odpor k válce a vlastně její podstatu popsal Fráňa Šrámek, je stěsnáno veliké poučení velkého básníka, kterému se i po sedmdesáti pěti letech od jeho smrti musím poklonit. A to v době, kdy se válečný střet nezastavil ani před Evropou.
Jaroslav Kojzar
Je škoda, že pan Kojzar svoji bezesporu obsahově dobrou stať nedoplnil podstatné. Proč u všech evropských válečných střetech po pádu bipolárně rozděleného světa, vždy v roli agresorů stály toliko vždy pravoslavně orientované slovanské národy.