Když se dnes v souvislosti s plánovaným sjezdem Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně znovu otevírá otázka historické paměti, objevují se dva extrémy. Na jedné straně, té mnohem nebezpečnější, stojí relativizace nacistické agrese a pokusy prezentovat »sudetoněmecké dějiny« především prizmatem »německého utrpení«. Na straně druhé přetrvává zjednodušující obraz, podle něhož byli »všichni Němci nacisté«. Inklinování k nacismu nebyla »národní vlastnost« Němců, ale konkrétní historická forma vlády monopolního kapitálu v období hluboké krize kapitalismu. Je ale historickým faktem, že komplicitní s touto zrůdnou ideologií byla naprostá většina německého národa, ačkoliv se důvody jednotlivců mohly lišit.
Nacismus, coby o rasový rozměr obohacená verze fašismu, vznikl jako reakce německé buržoazie na hospodářský rozvrat, sílící dělnické hnutí a obavu z revoluční změny po vzoru Sovětského svazu. Právě proto byli mezi prvními oběťmi nacismu komunisté, odboráři, socialisté a další představitelé organizované dělnické třídy. Již po požáru Říšského sněmu v roce 1933 nacisté rozpoutali masové zatýkání členů Komunistické strany Německa a odborových funkcionářů. Koncentrační tábory Dachau či Sachsenhausen byly původně budovány především pro politické odpůrce režimu. Přesto anebo právě proto odpor proti nacistickému režimu nezmizel a je dobré si dnes připomenout alespoň některé střípky z německého antifašistického zápasu.
Saefkow-Jacob-Bästlein Organization představovala jednu z nejvýznamnějších ilegálních struktur německého komunistického odboje. Její představitelé – Anton Saefkow, Franz Jacob a Bernhard Bästlein – navazovali na tradici dělnického hnutí Výmarské republiky. Nacistická propaganda budovala iluzi »národní pospolitosti«, v níž měly zmizet třídní rozpory. Ve skutečnosti však nacistický stát zachoval moc průmyslových a finančních elit a současně zlikvidoval nezávislé odbory, stávkové právo i dělnické organizace. Komunistický odboj proto vnímal boj proti Hitlerovi zejména jako součást širšího zápasu proti kapitalistickému systému, který fašismus umožnil. Saefkowova skupina organizovala ilegální schůzky dělníků v továrnách, distribuovala protinacistické materiály a snažila se vytvářet struktury schopné převzít iniciativu v okamžiku kolapsu režimu. Důležitá byla i jejich snaha propojit komunistický odpor s dalšími antifašistickými proudy. V roce 1944 ale Gestapo organizaci rozbilo a většina jejích vedoucích představitelů byla popravena.
Vedle dělnického odporu existovaly i širší intelektuální a politické sítě jako »Rote Kapelle«, jak skupinu pojmenovali samotní nacisté. Kolem Harro Schulze-Boysena, důstojníka Luftwaffe, jeho manželky Libertas a ekonoma Arvida Harnacka se vytvořilo prostředí spojující levicové intelektuály, státní úředníky, umělce i komunisty. Skupina shromažďovala informace o nacistických zločinech, pomáhala pronásledovaným a udržovala kontakty se Sovětským svazem. Všichni tři představitelé této skupiny byli po jejím rozbití popraveni v prosinci 1942 v berlínském Plötzensee.
Významnou roli sehrála také studentská skupina Weisse Rose (Bílá růže). Její nejznámější představitelé – sourozenci Hans a Sophie Schollovi a Christoph Probst – pocházeli převážně ze vzdělaných středních vrstev a jejich antifašistická motivace byla především etická, humanistická a křesťanská. V letech 1942–1943 distribuovali na mnichovské univerzitě letáky odsuzující nacistické zločiny a vyzývající k odporu proti diktatuře. Ve svých textech upozorňovali na masové vraždění na východní frontě i na morální rozklad společnosti pod nacismem. Hans a Sophie Schollovi byli zatčeni v únoru 1943 přímo při distribuci letáků na univerzitě. O několik dní později byli popraveni gilotinou.
Stejně důležité je připomínat existenci antifašistů z našeho pohraničí. Vedle Henleinova hnutí zde totiž působily tisíce německých sociálních demokratů, komunistů a odborářů, kteří odmítali nacismus a hájili Československou republiku. Po Mnichovu byli nuceni odejít do exilu, skončili v koncentračních táborech nebo bojovali v zahraničním odboji.
Odmítat dnešní politické aktivity Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který vyrostl z rozvalin nacistického společenství a který tu více tu méně vznáší naprosto neadekvátní požadavky, neznamená prosazovat kolektivní vinu Němců. Znamená to odmítnout historický revizionismus a současně zachovat věrnost antifašistické tradici, která vždy rozlišovala mezi reakcí a odporem, mezi fašismem a těmi, kdo proti němu bojovali. Skutečná historická hranice totiž ve výsledku nevedla mezi Čechy a Němci jako národy. Vedla – a stále vede – mezi silami reakce a silami antifašismu, solidarity a společenského pokroku.
Petra Prokšanová
Diskuze je uzavřena.