Chytré spojení několika kapitálových a názorových pravicových skupin jim umožnilo v minulých volbách zvítězit. Jak bylo možné, že se strany různých zájmů dokázaly dohodnout? Začněme těmi »různými zájmy«. Byly opravdu tak různé, jak byly na samém počátku dohod inzerovány? Dovolím si o tom pochybovat. Cílem těchto stran, tedy jejich voličů, i když někteří byli popleteni humanistickými řečmi a tudíž volili »podle kravat« nebo televizní popularity lídrů, je získat prostřednictvím zákonů a nařízení co největší zisk. Je jednodušší se dohodnout o cestách k dosažení tohoto cíle, než když se cíle podstatně liší. Ustoupit se může v rychlosti, jak cíle dosáhnout, co cestou »přibalit do zavazadel« a jaké hlavní heslo proklamovat. Když k tomu přičteme vlastnictví médií, není nutné již nic dodávat.
U levice je to jinak. Cíl je zdánlivě jasný. Sociálně spravedlivá nebo jen třeba spravedlivější společnost. Někdy jde třeba pouze o udržení současného stavu. Kapitál tady nespojuje, ale spíše rozděluje. Tak je to i s naší českou levicí, nebo těmi společenstvími, která se levicovými nazývají. A jestliže do toho ještě započítáme lpění na dogmatech či osobní nevraživost vůdců, nelze se divit, že není možné dosáhnout, kromě dílčích záměrů, úspěchu. Někdy brání dokonce nesmyslná usnesení, jako je ono Bohumínské, či třeba trvání na některých přežilých dogmatech skoro dvě stě let starých, které dnes už mají pramalou platnost.
Je tu i problém, kdy se politické seskupení rozešlo z těch či oněch důvodů s částí svých členů, kteří vytvořili nový subjekt anebo se k jeho vytvoření přiblížili, přičemž oběma seskupením zůstaly jejich původní cíle, či se sjednotily pod shodnými záměry. Často ti »odtržení« jsou chápáni jako zrádci a původní seskupení se od nich distancovalo. Ne, nemuselo dojít až k absurdu, jaký známe v případě Bucharina, Rykova či Kameněva. Jak jinak však chápat »kauzu« »renegáta Kautského« či později třeba odsudky směřující na Neumanna, Olbrachta či Malířovou, kteří na protest proti »karlínským klukům« odešli ze strany, aby se do ní zase po jisté době vrátili?
Ani nyní nejsme k takovým postojům imunní. A pokud se nepodaří zbavit se subjektivismu a zkresleného pohledu »na zradu«, najít společnou řeč mezi sebou, odvrhnout zbytečná usnesení, která slouží jen k radosti pravicových seskupení, neuspějeme. Pokud se nebudeme snažit právě my (bez ohledu na to, koho za ono »my« nahradíme), být hegemonem jednoty, nemůžeme nad sjednocenou pravicí, vyslancem kapitálu, vyhrát. Síly je totiž třeba spojovat, což věděl – je to již dávno – i Alois Jirásek, když psal svou pověst o Svatoplukových prutech a mnoho a mnoho chytrých hlav před ním a po něm.
Jaroslav Kojzar