Sledoval jsem poctivě sobotní televizní vysílání. Čekal jsem na nějakou pozitivní reakci na osmdesáté výročí vytvoření první naší poválečné vlády a vyhlášení jejího programu, který podle místa podpisu byl nazván Košickým. Nebo alespoň jakousi informaci. Nedočkal jsem se.
Přitom Košický vládní program byl stěžejní dokument, podle nějž se po osvobození vývoj republiky řídil, a obnovovala se válkou zasažená republika. Byl to nadlidský úkol, který si tehdejší vláda dala a hlasovaly pro něj všechny politické strany, které byly po válce dohodou všech protifašistických sil obnoveny. To znamená ty vlevo, i ty vpravo, progresívní i konzervativní.
Dočetl jsem se jen, že šlo o program, který nás připojil k Sovětskému svazu, tedy na Východ, ač jsme byli západní zemí, a postrádal, vzhledem k tzv. Benešovým dekretům, demokracii a základní svobody. Takový prý je i výklad ve školách. Nemůžeme se tedy divit, že naše děti přestávají znát dějinné souvislosti a historickou pravdu.
Nechci se zabývat obsahem tohoto programu, je zveřejněn i na internetu a kdo o něm chce vědět víc, může se s ním podrobně seznámit. Chci jen zareagovat na ona dvě šířená tvrzení, jež jsem zmínil.
Začněme připojením k Sovětskému svazu. O žádné se nejednalo. Jen o akcent naší zahraniční politiky. Stále ještě byla válka a my hledali někoho, kdo by nás mohl zaštítit před odvěkým národním nepřítelem. Zrada Anglie a Francie v období Mnichova se zapsala do vědomí obou našich národů. V povědomí většiny národa převládal názor, že pokud by v budoucnu došlo k nějaké složité situaci, že nás jsou schopny ve svém zájmu opět obětovat. Spojené státy byly daleko. Ty by na naše volání za tehdejších podmínek jen těžko mohly přijít. Byl tu ovšem náš nejvýznamnější osvoboditel a to byl Sovětský svaz. Navíc splňující některé tužby levicového spektra. Byla tu i Benešova koncepce spojnice Západu a Východu, jakési Švýcarsko střední Evropy. Předpoklady jsme pro to měli. Šlo tedy o velmi pragmatické a v té chvíli jediné reálné řešení, protože mezi námi a státy Západu leželo rozsáhlé Německo a to bylo v minulosti velmi nevyzpytatelné.
Slova zpochybňující tzv. Benešovy dekrety mají v sobě však velmi nebezpečný náboj. Především, pokud jde o tzv. sudetské Němce. Dávají jim do ruky pseudoargument pro jejich pojetí odsunu, tedy, jak proklamuje Sudetoněmecký landsmanšaft, vyhnání ze staré vlasti. Tu ovšem pohraniční Němci opustili z vlastní vůle a odvrhli československé občanství nadšeným přijetím občanství Tisícileté říše jen několik týdnů po podepsání mnichovského dokumentu.
Za druhé tu byly znárodňovací dekrety. Sáhnout na majetek je pro dnešní mocné a jejich média největší zločin, jaký si lze představit. Signatáři Košického vládního programu se na základě zkušeností z předmnichovského vývoje rozhodli klíčový průmysl a banky převést pod majetek státu. To ovšem podle dnešního vládního seskupení lze pokládat za státem organizovanou loupež. Dotknout se vlastnictví majetku je proto třeba, alespoň podle nich, odsoudit a zároveň připravit zákony, které by něčemu podobnému navždy zabránily. Vládní program, jako byl ten Košický, musí být proto odsouzen. Budoucí generace v něm musí vidět jen stupeň útlaku. Ne krok k lepšímu životu, k využívání schopností, k zabezpečení zdraví pro všechny, pro mír a klid. Ne, podle tohoto fialovsko-rakušanovského pojetí je pro člověka nejdůležitější »vlastnictví«, které je povýšeno nad Boha. Tak tedy máme napříště chápat i Košický vládní program.
Toho, kdo tvrdí něco jiného, je třeba náležitě potrestat. Tak jako to v nedávných dnech udělali v Estonsku, když všechny Rusy zbavili volebních práv. Anebo jako učitelku češtiny Martinu Bednářovou, propuštěnou ze zaměstnání, jíž přes osvobozující rozsudek mladý prokurátor (státní zástupce) Petrásek chce hnát do dalších soudních sporů a za každou cenu odsoudit, protože má jiný názor na dění kolem sebe, než proklamuje současný vládní tým. Dodat není co.
Josef Šenfeld
Diskuze je uzavřena.