Nad »skvostnou výzdobou« budovy ministerstva vnitra

Podobizna ruského prezidenta Vladimira Putina ve vaku na mrtvoly obklopená českou a ukrajinskou vlajkou zdobí na příkaz ministra Víta Rakušana (STAN) a z iniciativy spolku Dekomunizace budovu ministerstva vnitra v Praze. Má to prý značit spojení výročí vzniku samostatného Československa s poukazem na odhodlanost bránit demokratické hodnoty svrchovaného státu.

»Přál bych nám, abychom i v tomto těžkém období nadále prokazovali odvahu a odolnost, jako zakladatelé Československa v roce 1918,« prohlásil Rakušan. »Nezávislost a svoboda, kterou jsme tehdy získali, se stala samozřejmostí. Tato éra skončila a tváří v tvář agresorovi zase a znovu ukážeme, že ji budeme bránit a bojovat za ni hrdě pod českou vlajkou,« dodal ministr, jenž připravuje zákon, který nám má zavřít klapačky.

Pominu ubohost zvolené symboliky. Většina slušných lidí si o iniciátorech musí pomyslet své. Avšak vzhledem k tomu, že tato »názorná agitace« visí na budově ministerstva, tedy oficiálním místě, a měla by tudíž vyjadřovat oficiální postoj našeho státu, nemohu se nad ní a jejím zdůvodněním jako občan nepozastavit a nepoložit alespoň pár otázek, které se nabízejí.

O jaké nezávislosti to vlastně pan Rakušan mluví? Každý náš prd přece musí být posvěcen rezidentem CIA Koudelkou. A pod jakou vlajkou to vlastně budeme bojovat za svobodu a demokratické hodnoty. Pod českou, nebo i pod tou ukrajinskou? Anebo snad pod prapory banderovců?

Stojíme opravdu my, v České republice, tváří v tvář agresorovi? Nebo nás jen současná vládnoucí garnitura vhání do boje v zájmu cizí mocnosti, kopoucí kolem sebe v obavách o ztrátu hegemonie, a utrácí desítky našich miliard na eskalaci války za vyčpělé rádoby demokratické hodnoty a svobodu okrádat a nechat se okrádat? Jen na okraj, export vojenského materiálu z ČR na Ukrajinu letos podle ministryně války Černochové (ODS) dosáhl 47 miliard korun a stát dosud Ukrajině poskytl pomoc za 4,2 mld. Kč…

Smutné je, že současná reprezentace našeho státu nevidí ani za horizont svého funkčního období. Jejími jedinými dlouhodobými cíli jsou právě jenom ona »dekomunizace« a udržení se u koryt.

Jak ubohé ve srovnání například s dlouhodobou strategií formulovanou na nedávném sjezdu čínských komunistů a zaměřenou na rozvoj mírové spolupráce mezi zeměmi, pokrok ve vědě a technice a především pak všestranný rozvoj každého jedince, nejen těch vyvolených, jako v takzvaných západních demokraciích.

Jistě, mnozí si mohou pomyslet, že jde jen o fráze. Ale když se podrobněji seznámíme s posledními desetiletími grandiózního vývoje v této zemi, o níž se v našich mainstreamových sdělovadlech dozvíme jen to, že je nedemokratická, musíme uznat, že tyto fráze zase až tak prázdné nejsou.

Malost a ubohost pánů Rakušanů, Fialů, Jurečků, Vystrčilů či dam Černochových, Pekarových Adamových a dalších tak moc kontrastuje se skutečným pokrokem, až je člověku za současné Česko bolestně stydno.

Ivan Cinka