Nad jedním rozhovorem o zákazu komunismu a vymazání minulosti

Přečetl jsem si v neděli dopoledne rozhovor s ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, jenž vyšel na samém konci vánočních svátků. Brzy však zmizel z hlavní nabídky serveru. Nevím proč. Byl poučný.

V čem však hledat poučení? V jeho samotném obsahu? Nebo snad v něčem jiném? Šlo o naplnění zákona, podle nějž chvála minulého režimu či oslava různých totalitních svátků anebo nošení znaků, jež jsou totalitní, atd., bude od ledna trestné. Zaujalo mě ovšem to, když pan ředitel uvádí jako příklad znaky srp a kladivo a dokonce i třešně (ty ovšem nikdy nebyly znakem předlistopadového režimu), že vynechává rudou hvězdu. Chápu to, mohl by být žalován jednou zahraniční firmou, která vyrábí pivo či třeba vedením pražské Slavie. Zvláště pak ovšem oceňuji jeho pochybnost, že zákaz vymýtí všechno komunistické myšlení a že bude proto třeba (uvádí v ich formě: »budeme muset«)vychovat nové generace v nenávisti k tomuto zřízení (»edukovat«). Jde vlastně o další krok jeho instituce proti učebnicím novověkých dějin, jež schválilo ministerstvo školství a které prý nedostatečně líčí hrůzy minulosti. Podotýkám, že byly schváleny za doby vlády ministra Fialovy vlády Mikuláše Beka. A ještě dodávám, že pan ředitel je také autorem kritického postoje proti názvu jedné ze stanic Metra Olbrachtova a vlastně i jedním z inspirátorů, kteří komunismus postavili na roveň nacismu, ač nikdy nikde režim s tímto názvem neexistoval. Co naplat, zákon schválený minulým parlamentem, kde většinu měla zapšklá nenávist, byl schválen a má platit od 1. ledna.

Pan ředitel dobu předlistopadovou, o níž se podle něj nemůže psát vůbec pozitivně, což právě vyčetl jeho ústav zmíněným učebnicím, velmi málo pamatuje. Bylo mu čtrnáct, když přišel listopad. O to víc měl v sobě nenávisti k době, kdy si s kluky zapaloval první cigarety a viděl v tom vrchol hrdinství a dívky snad ještě štípal do zátylku. Lidé jako on jsou postižení a měli by se léčit. Jen krok je totiž dělí od totalitního myšlení a běda, jestliže se jim dostane odpovědných funkcí. Pak sbohem demokracie, heslo »Nejsme jako oni«, svobodo hlásat své názory, »tisíce druhů kvítí«, rozporuplných myšlenek, které lidstvo ženou kupředu, hegelovské triády teze – antiteze – syntéze. Všechno zamíří do šedi, lidé se začnou bát, protože až příliš blízko je k lexu Seianus, podle nějž i za myšlenky lze trestat.

Česká televize už dnes vyřazuje nepohodlné filmy, za slova o třídách je možné být postižen, přitom »třídy jsou velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým poměrem k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce…« Je to pravda? Není? Podle zákona nikoli. Všichni jsme si přece rovni. I Rothschild může, chce-li, spát pod mostem. Všichni přece máme šanci se stát zmíněnými Rothschildy. Jen někteří nemají právo si vybrat. Také nikoli každý má při rozjezdu stejné podmínky. Nebo je tomu jinak?

Minulý režim, jenž je dnes na tapetě, měl mnoho chyb. Potýkal se s mnoha problémy. Některé řešil, jiné se mu řešit nepodařilo. I proto padl. Režim ano, myšlenka sociální rovnosti, která byla kdysi nazvána socialismem, však nikoli. Také ten předlistopadový režim pochopil, že myslet lze různě, že lidé chtějí leccos hned a ne nějakou dlouhodobou vizi. S tou bylo lze vystačit po válce, ale ne v dlouhotrvajícím míru. Bohužel uvědomil si to až příliš pozdě. Pak už zbylo jen »hodit moc na ulici a čekat, kdo ji zvedne«. V tu dobu už nestačilo jen kát se za padesátá léta, i když na jejich tvrdosti měla podíl i druhá strana. Hrůzná je politika »oko za oko, zub za zub«, protože smete leckoho a najednou je tu totalita.

Dějiny se opakují. Nikdy není nic jedinečné, co by tu nebylo. Také mnohé biblické příběhy měly své pravzory jinde, také sociální revoluce byly ještě před Říjnem – francouzské z třicátých let 19. století, Pařížská Komuna, ani třídy tu nevznikly jen tak – co byl Třetí stav ve Velké francouzské buržoazní revoluci? Luddité ve třicátých letech ve Francii, kteří rozbíjeli i stroje, jež jim ubíraly práci? Členové amerického odborového svazu FOTLU, do nichž se v roce 1886 střílelo na známé květnové chicagské demonstraci? Také socialismus měl své předchůdce – Thomase Moora s jeho Utopií, Campanellu s jeho Slunečním státem, de Saint-Simona, Fouriera či Owena se svými vizemi rovnosti. I pokusy je uskutečnit, ruské občiny a izraelské kibuce tu byly, atd. Nebyl jen Marx, Engels, Blanqui, Delecluze, Bernstein, Lenin, Kautsky, Luxemburgová, ale i Klofáč, Stivín, Tusar, Šmeral, Kolman, Machovec, Sviták, Jodl, Bondy.

Myšlenky lze kriminalizovat, emblémy shodit z věží, nápisy zamazat vápnem. Myšlenky však nelze zakázat, ani touhy po rovnosti, které jednou zase přijdou, pokud už nepučí nyní. Nemohu při tom nevzpomenout na velikého Brechta a jeho Nezničitelný nápis. Šlo o slovo Lenin (zřejmě od ledna zakázané, jak naznačil pan ředitel), jež se pokusili přetřít a vždycky, po každém zásahu, prosvítalo. Také na Guevaru by se mělo zapomenout a představte si, že dodnes jeho portrét občas vidím na tričkách mladých lidí, jež už prošli režimním školením.

Že by pan ředitel byl tak slepý?

Jaroslav Kojzar