Milion chvilek pro generála na Hradě

Nerudovou ulicí táhly stovky příznivců nahoru na Hrad. Sto třicet tisíc to nebylo. Jen část signatářů rezoluce velebící prezidenta Pavla se rozhodla si udělat vejšlap na Hradčanské náměstí a demonstrovat mu svou přízeň. »Ať žije Pavel«, »Sláva prezidentovi« a nahoře, jen pár metrů od kovového Masaryka oznamovali národu, že konečně tu máme prezidenta, kterého si naše země zaslouží, a nemyslili tím toho, který tu stojí vyveden v kovu.

Jak rozdílný, mohli bychom si říci, postoj oproti pískotu 17. listopadu na Národní třídě. Přitom mnozí z těch, co tu byli, tehdy byli také tam a místo potlesku generálovi v.v. volali Hanba. Nyní postoje změnili. Proč asi?

Oč opravdu šlo těm, kteří došli až na Hradčanské a kteří dozajista měli svůj podíl na akci středoškoláků, jež se konala jen o pár dní dřív na témže místě? Šlo o Babišovu vládu, o Macinku, Turka či o samotného Babiše? Vlastně i o to co nejvíce mu zkomplikovat nástup do funkce, protože on si, představte si tu hrůzu!, zřejmě myslí, že vyrábět uzenky je víc než munici pro Ukrajinu a zároveň dávat unijní miliardy pro Ukrajince. Ostatně ukázal se – ten zrádce! – na posledním summitu Unie, kde se jménem Česka odmítl zaručit za půjčku země našich bratří. Byl za to pochopitelně okamžitě Petrem Pavlem zkritizován. Dostalo se mu potlesku na scéně, tedy u kavárenských stolů. Na rozdíl od Babiše je generál, na jehož počest vlaje speciální prapor na žerdi nad Matyášovým křídlem Pražského hradu, jejich. Fandil odcházejícím, komplikoval nástup Babišovy vlády, donutil ho zbavit se rozhodování o svém majetku a pokusil se ovlivnit záměry nového kabinetu či dokonce zabránit tomu, aby na důležitý summit Unie jel vítěz voleb. To poslední se nepodařilo. Babiš předběžné podmínky splnil, mohl být jmenován premiérem, Fiala musel zůstat doma. Těm fanaticky proevropským zůstala jen nenávist a výkřiky, když na první místo Babiš postavil zájmy České republiky, a my jsme přece především, nebo chceme být, Evropané. Proto mohla na Hradčanském a v České televizi zaznít hesla: Zradil přátele a spojence (exministr Jurečka) a zamířit sem demonstraci zmanipulovaných středoškoláků a těch z Milionu chvilek, kteří zřejmě mají raději kanóny než uzenky.

Generál na Hradě je jejich. Má také radši kanóny. S uzenkami nelze vyhrát žádnou válku a vymazat Rusko z mapy světa. Jenže ti kanónkoví politici prohráli volby, i když podle veřejnoprávní televize to tak nevypadá. Jakoby se v ČT zastavil čas a puberta spacáků z devadesátek se zase chtěla vracet. Tentokrát ovšem získala silného spojence. Ten ještě před nástupem Babiše do funkce pozval sem na Hrad generála Curtise Alana Buzzarda, amerického generála, který v NATO odpovídá za úsek bezpečnostní pomoci a výcviku pro Ukrajinu a zavolal si k tomu Andreje Babiše. Neříkalo se tomu na kobereček, snad proto, že zdejší koberce mají spíše zelenou barvu. V té době šlo stále ještě o poslance Babiše, nikoli premiéra. Nepochybuji o tom, že český politik se z úst zasvěcených při tom dozvěděl o dalších překážkách, jež by mohly stát v cestě nejen k premiérství. Pro jistotu žádné resumé z té návštěvy nebylo v televizi vysíláno.

Andrej Babiš se ovšem premiérem stal. Co za to musel nabídnout? Nevíme. Čas ukáže. Už nástup byl pro něho bolestivý. Zřejmě i další měsíce nebudou jiné. Hradní pán, média a poražení z voleb, kteří se v nich pasovali na vítěze, mu je osladí. Nebude to ovšem z homole cukru, ale spíše z hromady odpadu, protože až tam dovedla jejich vláda naši vlast.

Jaroslav Kojzar