V září roku 2013 čínský prezident Si Ťi-pching ohlásil záměr vybudovat Novou hedvábnou stezku spojující Čínu s Evropou po souši. 8. ledna roku 1324 zemřel v Benátkách kupec Marco Polo. Můžete se zeptat, jak to spolu souvisí. Proč kladu vedle sebe jedenáct let staré datum se starým sedm set let? Protože Marco Paulo de confinio Sancti Iohannis Grisostomi – tak je zapsáno jeho jméno v dávných benátských archivech – dokázal nejen tuto cestu projít, ale také nám ji popsat a zachytit nejen pro své současníky, ale pro následující generace, a popsat nám, tedy našim předkům, život v tehdejší Zemi Středu, na dvoře velikého chána Kublaje, který se nacházel v dnešním Pekingu.
Svět se měl dozvědět to, co doposud bylo skryto tajemstvím, i když obchodní styky mezi Čínou a Evropou čile probíhaly už za vlády Říma a snad dokonce i před tím. Jenže třeba ono žádané hedvábí se na západ dostávalo přes mnoho zastávek a mnoho prostředníků ze zemí, kterými procházela stezka. Čínu do dob Marca Pola, jeho otce a strýce, totiž nikdo z křesťanů neviděl a neměl představy o zdejším způsobu života. Mnohé tam odtud se tedy nedostalo do Evropy, stejně tomu bylo i naopak. Jmenujme například střelný prach, kompas, papír, seismografy – to Evropa po staletí neznala a přitom v Číně se zmíněné věci používaly už třeba po staletí. Jen hedvábí bylo známo a utrácely se za něj už v Římu ohromné sumy, přičemž úloha bource morušového stále zůstávala pro Evropu zahalena tajemstvím.
Marco Polo, později nazývaný snad i podle své knihy »Milion«, se narodil v polovině 13. století. Byl z obchodnické rodiny a stal se také obchodníkem. V té době byly Benátky jakýmsi centrem obchodu. Vše tu bylo možné sehnat, zajistit, objednat. Ve všech koutech Středomoří byla jejich zastoupení a kolem Jadranu jim patřilo skoro celé pobřeží. Obchodovali s arabskými kupci, s Byzancí, se státy na severu a západu Evropy, s černomořskými osadami, se Zakavkazím. Benátky byly a ještě několik století měly být mocností, jež si mohla dovolit platit velké umělce a zároveň velikou armádu. A právě v té době žil Marco Polo, zvaný Milion.
Nebylo mu zdaleka ještě dvacet, když ho jeho otec a strýc vzali s sebou na dlouhou cestu. Navštívili mnohá místa jižní Asie a dostali se až do Číny. Tady se stal oblíbencem samotného císaře a byl pověřován dokonce významnými funkcemi. Zhostil se jich zřejmě dobře, proto byl odměňován. To vše trvalo sedmnáct let. Teprve pak byli Polovci propuštěni a vrátili se do Evropy.
Pro nás je cenným jeho »cestopis« a pochopitelně popis tehdejšího života v Číně. Díky své knize, jež vyvolávala nadšení i pochyby, se jeho osudy rozšířily velmi brzy po tehdy křesťanském světě. Pro Evropu něco znamenal Konstantinopol, Krymský chanát, místa křížových výprav, Jerusalem, ale co vlastně bylo podle znalostí a zkušeností dál? A vůbec, nechalo se dostat do Číny přes území ovládané arabsko-persko-muslimskými obchodníky? Snad jen Alexander Veliký to svého času dokázal, a kdo pak? Ale i ten Alexander skončil na kraji Indie. A co bylo dál? Dostat se přes poušť Gobi anebo přes nebetyčné hory? Ne, to přece nejde. Ale ono to šlo, jak dokázal ve svém spisku Marco Polo. Evropané se tak dozvěděli, jak se žije v Bagdádu, v místech, kde se nalézá dnešní Írán, Afghánistán, Uzbekistán, Mongolsko, Tibet, Bengálsko a pochopitelně i v hlavním cíli cesty – v centrální Číně. Navíc se ukázalo, že dostat se na východ je možné, že problémy zvládnou i Evropané a že vůbec napříště nemusí být závislí na arabských obchodnících. Navíc tu bylo také poznání, že Čína má co Evropě nabídnout a Evropa zas Číně.
Dnešní záměr obnovit starou Hedvábnou stezku, jež by pochopitelně už jako hlavní artikl obchodu nenabízela hedvábí, ale výsledky činnosti druhé nejmocnější ekonomiky světa (možná už dnes dokonce první, věřit našim médiím, že tou nejsilnější jsou Spojené státy, jak víme, se nevyplácí) a naopak Číně to, co Evropa může nabídnout Říši Středu. Bylo by to k prospěchu obou stran, dokonce i obou světadílů. Jenže s tím nesouhlasí Velký otec z Velké země, kde dříve žili Indiáni. Je totiž doba, kterou si zvolil za příležitost ke konfrontaci. Snad on a jeho rádci pochopili, že ještě nyní mohou USA ukázat světu své zuby a podřídit si ho k obrazu svému, spíše však jako vazala. Za pár let totiž síla a vliv protistran, s nimiž soupeří, bude větší než celé tzv. demokratické společenství a pak už nebude možnost zvítězit. Proto nadějný projekt, který by zkrátil dobu obchodního styku snad dokonce na čtrnáct dnů – vynechávám letecké spoje, které nemohou nahradit lodě plné kontejnerů, vadí.
Již dnes zkušebně provedená cesta z Číny do Anglie trvala osmnáct dnů. Při tom bylo třeba překonat mnohé papírové a nepapírové bariéry, jež za plného využití »stezky« mohou zmizet. Jenže být hegemonem světa, anebo o tom snít, je něco jiného, než toho dosáhnout. Zatím se podařilo jen zbrzdit možné přípravné práce. V satelitní Evropě dokonce u části obyvatel vytvořit pocit ohroženosti, i když jde o tak velikou dálku, že jen blázen by si nějakou válku chtěl v takovém případu začít. Na papíře a v mainstreamových médiích jde ovšem všechno. Jako zástupný problém bylo třeba si ovšem vymyslet ohroženou svobodu Tchaj-wanu a vmontovat do toho všeho teorii lidských práv hodící se na křesťanskou Evropu, ale nikoli na konfuciánskou Čínu. Při tom to, že taipeiský režim je součástí Číny, schválily Spojené státy už za Kissingera a nikdo s tím neměl tehdy a v letech následujících problém. A pokud jde o válku, dodejme, že Číně nevládnou na rozdíl od jiných zemí blázni.
První Evropan, jenž nám popsal cestu do Číny a zpátky – dávno před Vasco da Gamou (ten ovšem našel námořní cestu) – se jmenoval Marco Polo. Další po něm pochopili nesmírný význam obchodu mezi západní Evropou a východními státy, ať již s Indií, Japonskem nebo Čínou. I když za něho ještě zdaleka nikdo nemluvil o nějaké Hedvábné stezce. Tu pojmenoval až německý zeměpisec Ferdinand von Richthofen v roce 1877. Ale díky Polovi už skutečně existovala a byla pro obě části světa požehnáním. I zde hledejme důvody, proč Spojeným státům tato cesta, jíž nebudou moci kontrolovat, tak vadí, protože tu by nebylo tak jednoduché, jako se to podařilo poničením Nord Streamu, přerušit.
Znova jen připomínám, že dnes je tomu právě sedm set let, co zemřel ten, který tuto cestu nejen prošel, ale i popsal výhody, které nám obchod s Čínou už tehdy mohl nabídnout. Zbývá se zeptat, zda jsou Evropané schopni to pochopit, anebo si nasadí na oči klapky a budou v zájmu těch za mořem torpedovat výhody, které nám vzájemný obchod nabízí?
Jaroslav Kojzar