Tak jsem si početl komentář (na kinotip2.cz) prý novinářky a spisovatelky Lídy K., mladé ženy, která o předlistopadové minulosti ví vše. Proto napsala i zamyšlení na téma Třicet případů majora Zemana. Nevím sice, že by se někdy dřív o podobnou tématiku zajímala, ale v tom, co vyšlo, se obdivuhodně vyzná. Dokonce natolik, že jsem byl vyzván, abych zaujal stanovisko jakožto autor knížečky o vzniku tohoto velmi sledovaného seriálu, jež zřejmě byla inspirací pro Daniela Růžičku, jenž napsal svou knihu, která měla znehodnotit celý seriál.
Byl jsem nedávno přítomen shromáždění stoupenců seriálu v jednom středočeském místě nedaleko Votic. Byli zde i někteří tvůrci a herci v seriálu Třicet příběhů hrající – Antonín Hardt, Jan Přeučil, Jarka Obermaierová, Adolf Gruber. Pan Růžička byl také přítomen. Autorka by se divila jeho dnešním postojům. Za léta, jež uběhla od vydání jeho knihy, hodně zmoudřel. Kdysi naladěný na velký útok, pro případné informace se dokonce tehdy obrátil i na mne. Nemínil jsem mu je však poskytnout. Sháněl je tedy jinde. Dokumentaci však většinou do rukou nedostal. Jan Kovář si nechával ve svém archivu to, co v České televize nebylo. To si pečlivě schovával. I mnohé fotografie z natáčení. Ty k dehonestaci seriálu sloužit nemohly a tak se fabulovalo. Třeba se tvrdilo i to, že seriál vznikl, aby bojoval nikoli proti kriminalitě, ale proti církvi, šlechtě, podnikatelům, oponentům i proti Západu (slova ze článku výše zmíněné autorky). Potvrdit tuto myšlenku se však ani Růžičkovi nepodařilo. Ani najít důkazy pro tvrzení, že občané policii přímo nenáviděli a proto bylo třeba nějak vylepšit její renomé. Důkaz, že lidé nazývali policisty poldy, mlíkaři, fízly apod., se sice líbí generaci, jež onu dobu, která je neustále zpracovávána současnými novinářskými propagandisty, nepamatuje, ale ani dnešní policisté se podobným přezdívkám nevyhnuli. Stačí se zaposlouchat do mluvy dnešních detektivek. V Devadesátkách, které nám ČT v současné době přibližuje v napínavém seriálu, takového výraziva najdeme až moc.Nejen naši policisté a strážníci si však vysloužili zástupné názvy, ale náš vzor američtí a jinoevropští také. A že by v tom byla ideologie?
Mimochodem – v nově natáčených televizních filmech o letech před rokem 1989 ideologie není? Ty na rozdíl od děl z doby předchozí autorka jistě zná. Je jí tam tolik, že až přetéká. Jen oproti Zemanovi obrácená naruby a vydávaná za jedinou pravdu.
Seriál vznikl díky velkému a kladnému ohlasu na bezpečnostní pořad majora Jirsáka a po zveřejnění několika vyřešených kriminálních kauz. Původní návrh hledejme právě u něho a jeho kolegy Šikla. Jen z počátku nešlo o nějakých třicet příběhů a ani je nespojovala postava Jana Zemana. To vše se vyvinulo postupně a docela pomalu. Velmi napomohla vstřícnost vedení Čs. televize a velká podpora ministra vnitra Obziny.
Paní spisovatelka a novinářka uvedená na úplném začátku článečku se nevyhnula ani konkrétnostem. Prý režisér Sequens byl nakloněný režimu. Ať už normalizaci podporoval z přesvědčení, nebo prostě jen proto, aby mohl dělat svou práci, vycházelo mu to. (Cítíte osten zpochybnění charakteru režiséra, jenž patří mezi největší své doby?). Jenže režisér seriálu nebyl vybrán okamžitě. Jak to tedy opravdu bylo? Napřed byl zmíněný nápad. Pak se zrodil záměr představit práci jednotlivých složek bezpečnosti, postupně vznikla i myšlenka vytvořit k třicetiletí SNB sérii příběhů, které by charakterizovaly nebo alespoň naznačovaly problémy každého jednoho roku. Naprosto věcných, bez politického zabarvení, podle současného pohledu, byla většina z nich. Byla léta, kdy se však politickým událostem nebylo možné vyhnout. Byly úzce svázány s vyprávěnými příběhy. Vytvořila je totiž ona doba.
Zmíněná kritička se zmiňuje o tom, že bylo natočeno o mnoho dílů víc a nedostaly se na obrazovku, že dokonce díly schvaloval Vasil Biĺak. Jde o lež. Nikdo ani z ÚV KSČ, tedy ani Biĺak, neměl co do tvorby seriálu mluvit. Dokonce na pravidelná promítání u ministra nebyl zmíněný tajemník ani pozván. Ani na setkání s tvůrci. Sequens si vyhradil právo rozhodovat o tom, co se bude natáčet a že mu nikdo nebude zasahovat do práce, jinak u projektu osobně skončí. Ostatně sám, podle původního záměru, neměl natáčet celý seriál. Dal si však podmínku, že bude u něho od začátku do konce. Mělo to svou logiku. Nakonec se u vedení televize a v Tiskovém odboru Federálního ministerstva vnitra prosadilo jeho pověření a zároveň dostal slib, že opravdu nikdo mu nebude do práce, kromě poradců, bude-li k některým momentům jejich názoru potřeba, mluvit. To byla jeho podmínka. K ruce dostal dramaturga Jiřího Procházku.
Jednostránkové či výjimečně dvoustránkové náměty, minimálně tři pro jeden rok, šlo o stručný popis události v uvedeném roce, připravily jednotlivé správy SNB bez nároku na následné vstupy do natáčení. Sequens, nikoli ministerstvo vnitra, si vybral příběh, který chce natáčet. Některé však i po zpracování byly nakonec režisérem a jeho dramaturgem vyřazeny. Nebyl k tomu politický důvod, ale třeba technický, nebo šlo o přehodnocený názor režiséra a jeho štábu, v němž byli i zástupci Čs. televize a Státního filmu, a byl zvolen jiný příběh. Zpracovávaly se totiž někdy i dva příběhy na jeden rok najednou a vybral se ten vhodnější. Neměly být zrcadlovým obrazem události. Šlo o příběhy na téma… Ty pak zpracovávali ve formě povídek někteří autoři, které vybíral především Jiří Procházka. Namátkou jmenujme některé z nich – Očenášek, Šotola, Kupka, Šikl, Procházka, atd. Také sám režisér několik připravil. Poslední slovo měl však vždy režisér Sequens. Nezapomeňme, že byl zkušeným režisérem, jenž měl za sebou nejen Hříšné lidi, ale především geniální Atentát. Zajímavé je, že ty nejpolitičtější díly si pro sebe vyhradil Jiří Procházka. Připomeňme i to, že právě on napsal v této době dopis příslušnému oddělení ÚV KSČ, v němž si stěžuje na malou političnost Sequense a zřejmě také Obzinova přístupu. Zřejmě si tak chtěl napravit deputaci za rok 1968, jenž v jeho případě měl za následek vyškrtnutí z KSČ. O existenci zmíněného dopisu se štáb dozvěděl až po dotočení seriálu. Jeho obsah však neměl ani při natáčení, ani poté, na nic vliv.
A herci? Že museli hrát, když jim byla nabídnuta role? Nemuseli. Dva ji také nepřijali. Ať již proto, že se jim role nelíbila, anebo proto, že neměli rádi policii. I to se stává. Dnešní tvrzení např. herce Hanzlíka, že nechtěl hrát v režimním propagandistickém seriálu, je účelové. Jinak by nevzal roli uvědomělého komunisty v Sanitce, skladníka Oskara v Ženě za pultem či Vojty Cirkla v režimním seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Jeho důvod odmítnutí chápu i dnes – vytíženost v Divadle Na Vinohradech. Hrál tehdy několik hlavních postav, např. Loupežníka v Čapkově dramatu, Valentina v Roščinově Valentin a Valentina, cara v Tolstého Caru Fjodorovi a Hamleta ve slavné Shakespearově hře. Kromě toho jsem napočítal, že v době natáčení seriálu Třicet příběhů natáčel ve více než deseti dalších filmech a to v nedůležitějších rolích, a minimálně v pěti velkých televizních inscenacích. Spíše se divím, jak to mohl všechno stihnout. Ani poté, tedy po odmítnutí Sequensem nabídnuté role, nebyl z obrazovek či filmového plátna odsunut, ale dál hrál a natáčel. Dokonce i toho komunistu v Sanitce.
Zmíněný komentář je doplněn fotografií majora Zemana. Redakce kinotip2.czsi s ní pohrála. Oblékla herce Brabce do uniformy až příliš se podobající sovětské. Nebyl pro to důvod. Jen v jednou díle se mihnou sovětské uniformy – to jsme však na samém začátku seriálu. U osvobození. Dokonce ani o tom osvobození v něm nebyla řeč, jen o návratu z koncentračního tábora. Takže? Prostě další zlovolný nápad.
Znal jsem Jiřího Sequense, mluvil jsem mnohokrát s Jaromírem Obzinou, kamarádil jsem se a kamarádím s několika herci, kteří v seriálu vystupovali, stýkal jsem se a stýkám se s Adolfem Gruberem, hlavním poradcem seriálu. V knize Daniela Růžičky a v některých režimních komentářích byl zařazen mezi příslušníky Státní bezpečnosti. Šlo o účelovou lež. Nikdy nebyl jejím příslušníkem, ani nepracoval v nějaké funkci, která by svou činností navazovala na StB. Tehdy byl zástupcem náčelníka Tiskového odboru FMV. Přímo podřízeným plk. Kovářovi, a že by tento odbor byl ovládán Státní bezpečnosti, může říkat jen lhář anebo blázen. Role poradců, z nichž ani jeden nebyl příslušníkem StB, byla skutečně poradní a byla využívána při řešení technických a věcných problémů. Adolf Gruber byl navíc spojkou mezi FMV, televizním štábem a přímo Jiřím Sequensem. Měl za úkol řešit problémy, které mohou vzniknout. A řešil je. Další podrobnosti o natáčení seriálu si lze přečíst v rozhovoru právě s A. Gruberem na iportalu24.cz. Je dostupný.
Závěrem mohu jen dodat: Když o něčem chci psát, musím o tom něco vědět. To v případě Lídy K. splněno nebylo.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.