…aneb národy nemilují ozbrojené misionáře. Samozřejmě, že masivní útok ozbrojených sil Spojených států a Izraele je jasným porušením mezinárodního práva. Ospravedlnit tento útok bezprostředním nebezpečím hrozícím Izraeli či dokonce Spojeným státům je opravdu úkolem pro právnické Einsteiny, které by ovšem nikdo nebral vážně. Zejména poté, když ománský ministr zahraničních věcí 24 hodin před útokem ocenil bezprecedentní pokrok v jednání, které vedl s reprezentanty USA na jedné straně a Íránu na straně druhé. Írán byl ochoten se prakticky vzdát svého jaderného programu.
Přesto došlo k promyšlenému a detailně připravenému útoku na stovky cílů v Íránu. To, že jsou to z velké části cíle vojenské, se dá pochopit. Již méně se dá pochopit, že (neúspěšné) smrtící útoky směřovaly na palácové rezidence dvou nejvyšších představitelů Íránu. Tedy, jeho duchovního vůdce Chameneího a prezidenta Íránu Pazeškjána. A ještě méně se dá pochopit útok, ke kterému došlo na dívčí školu v jižním Íránu, kde zahynulo několik desítek zcela nevinných mladých Peršanek.
Zkrátka, Spojené státy s Izraelem byly dlouho dohodnuty na tom, že pod pláštíkem jednání s Íránem, které přivedou Spojené státy do slepé uličky (což se jim tak úplně nepodařilo), bude možné zahájit grandiózní útok na 90milionovou zemi. Útok nemá jenom jeden cíl. V první řadě je to jednoznačně snaha o svržení režimu ajatolláhů a Islámské republiky. Samozřejmě, je možné zpochybňovat legitimitu tohoto režimu a já nepatřím ke stoupencům fanatiků jakéhokoliv druhu, vyznání či politického názoru. Nicméně v Iránu má režim jistou politickou legitimitu už také proto, že v zemi probíhá něco takového, jako jsou volby. Možná, že není Írán zrovna výkladní skříní demokracie, ale na rozdíl od mnoha jiných autokracií prostě v tomto státě probíhají volby, které dávají jeho představitelům jistou legitimitu. Tedy, zejména prezidentovi, parlamentu a vládě… Takže prvotní cíl je likvidace režimu, který je Američanům a zejména Izraelcům trnem v oku.
Zadruhé Američané sledují jako svůj ve skutečnosti hlavní plán ovládnout světové toky ropy a zemního plynu. Pokud by se jim podařilo v Íránu postavit jinou vládní garnituru – šáha s jeho inovovanou tajnou policií SAVAK – která by byla k nim přátelská, znamenalo by to, že získávají pod svou kontrolu další velevýznamnou ropnou zemi. Po Venezuele je to tedy další ropné terno, jež během několika týdnů získají. A to vše v situaci, kdy jejich ložiska břidlic, z nichž je těžena k životnímu prostředí velmi nešetrným způsobem ropa, jsou málo efektivní a jejich využívání zvolna končí.
Pokud ještě chtějí Američané hrát roli světové velmoci, musí ovládnout světové toky ropy a plynu. Mít je pod plnou kontrolou. Další ropnou zemi, kterou mají pod plnou kontrolou, je Saudská Arábie. To stejné platí i pro Sjednocené arabské emiráty. Takže Spojené státy dělají všechno pro to, aby zůstaly světovou velmocí s mimořádným vlivem na světové události. Zejména pak na světovou ekonomiku.
Je samozřejmé, že USA jde také o to posílit pozici Izraele coby svého hlavního spojence na Středním východě odstraněním jeho největšího vojenského rivala. Írán je svého druhu velmocí ve výrobě dronů, které budou hrát čím dál větší roli ve vojenských konfliktech současné doby. Má také k dispozici zřejmě několik tisíc balistických raket. Snahou letectva Spojených států a Izraele bude likvidovat v nejbližších dnech odpalovací rampy těchto balistických raket tak, aby již nepředstavovaly žádné nebezpečí pro Izrael. Pro svět Írán zatím velké nebezpečí nepředstavuje, neboť balistické rakety, jež má k dispozici, mají dolet maximálně dva tisíce kilometrů. To, že vyvíjí mezikontinentální rakety, je spíše přáním Iránu a planou obavou USA. Ani s případnou pomocí KLDR anebo Číny, což je málo pravděpodobné, by nemohl tyto mezikontinentální rakety mít Írán k dispozici nejdříve než někdy za 10 let. Tedy žádné nebezpečí pro Spojené státy.
Samozřejmě, že dalším dílčím cílem je snaha eliminovat proxy spojence Iránu v oblasti Středního východu. Mám na mysli zejména Hizballáh a také jemenské Hútie. Hamás byl v zásadě již vyřazen ze hry Izraelem jako vážná vojenská síla v posledních 2 letech. Hizballáh má k dispozici zřejmě několik tisíc raket, které může vyslat v určitém okamžiku na Izrael. Ale je otázka, jaké jsou jeho současné možnosti vzhledem k tomu, že vláda Libanonu nemá zájem na další eskalaci vztahu s Izraelem. A hlavně Izrael je dnes vojensky v úplně jiné lize. Ale nicméně několikadenní epizoda s masivním použitím raket, které doletí na sever Izraele, je možné očekávat. Totéž je možné očekávat od jemenských Hútiú, kteří budou útočit na americké i izraelské cíle v Rudém moři.
Irán se nepochybně pokusí zasáhnout co nejvíce amerických vojenských základen na území států v oblasti Perského zálivu. Zdá se, že v tom byl první den konfliktu částečně úspěšný, a je otázka, zda i v dalších dnech bude těchto útoků dále schopen.
Je také otázkou, jak dlouho tento nerovný konflikt bude pokračovat. Armádě Spojených států a Izraele se íránská armáda a revoluční gardy pochopitelně nemůžou rovnat. Snad jedinou šanci by měla íránská vojska v pozemních operacích, ale k těm nejspíš vůbec nedojde. Američané budou spoléhat na to, že se jim podaří docílit v Íránu politického převratu. Anebo že se jim podaří rozdmýchat národnostní konflikty mezi jednotlivými etnickými skupinami v rámci země. Jinak řečeno, v případě selhání scénáře o ovládnutí Íránu »venezuelskou cestou« by mohl nastoupit scénář »libyjské cesty«. Tedy, vyvolání chaosu a občanské války. Koneckonců tento scénář by vyřadil Írán ze hry jako regionální velmoc na dlouhou dobu, možná navždy. A vyřadil by jej také ze hry jako významného exportéra ropy na světových trzích. To by znamenalo v podstatě úplný rozvrat íránského hospodářství, kterému by chyběly potřebné finanční prostředky k tomu, aby íránský stát zajistil alespoň nejzákladnější potřeby svých obyvatel. Celá akce, pokud dojde na libyjský scénář, může znamenat obrovské vlny migrantů směrem do bezpečnějších zemí. To znamená do Evropy. A to by si političtí vůdcové Evropy měli uvědomit, že také tentokrát bude platit cenu za dobrodružnou politiku USA a Izraele někdo jiný. Tedy Evropa…
Jiří Paroubek