Svoboda slova je jedno z lidských práv, jež by nám měla garantovat Listina práv a svobod, která je součástí naší Ústavy, a tak je to správné, i když současná politická garnitura se všemi způsoby snaží ji omezit. Proto vítám dokonce zveřejnění postoje předsedy Národní demokracie Adama B. Bartoše v rubrice Názory na iportaL24.cz. Jeho myšlenky jsou tak vyzývavé, že jsem neodolal, abych se nad nimi nezamyslel. Oč šlo a vlastně jde panu Bartošovi?
Především o připomenutí nekulatého výročí narození dávného předsedy »národní demokracie«, strany přebírající »prapor« mladočechů, Karla Kramáře. A nejen to, autor vyslovil názor, kdyby Kramář žil koncem předmnichovské republiky a byl v jejím čele, že by našel na rozdíl od Beneše a jeho masarykovského postoje řešení. Jenže v druhé polovině třicátých let byl předsedou fašizujícího Národního sjednocení, které stálo ostře proti demokratismu a humanismu masarykovské republiky. Jaké by to bylo, pokud by o tom mohl rozhodovat, řešení, když názorově se toto hnutí blížilo k fašistické Itálii? Nacisté nepotřebovali další odnož fašismu, což dokázali přepadením Polska a paralyzováním banderovského pojetí »velké Ukrajiny«.
Kramář byl politik, ale neživila ho jen politika. Jeho žena patřila do bohaté ruské podnikatelské skupiny. Měla své hospodářské zájmy na Krymu a posléze vlastnila textilku v Estonsku, což obojí vyvolávalo nepřátelství k sovětskému Rusku. V té době v Evropě to už nebyla rozumná cesta.
Karel Kramář nikdy nebyl vůdcem národa. V době, kdy mladočeši vlastně odsunuli staročechy do politického důchodu, přestávali i oni mít svůj význam. Vznikaly nové politické strany, které přebíraly volební potenciál těch, kteří rozhodovali v druhé polovině 19. století o vůli národa. V té době Kramář u toho stejně ještě nebyl. Na chvíli se postavil do jedné řady s Masarykem s jeho realisty, aby zkusil své štěstí u mladočechů, z nichž později vytvořil stranu státoprávní demokracie, za níž byl krátce dokonce místopředsedou Říšské rady a prosazoval jednotnou slovanskou politiku uvnitř mocnářství. Jeho pojetí federalizace Rakouska a tedy také vstřícnější politika vůči Vídni vzalo za své vypuknutím války. Najednou nepatřil mezi vůdce a dokonce ani mezi členy Mafie. Organizoval sice jistý odboj proti Rakousku, ale ten byl natolik bezzubý, že teprve po mnoha měsících se Vídeň rozhodla ho postavit společně s Rašínem a dalšími před soud.
A jsme u vrcholu jeho popularity. Tehdy totiž většina obyvatel země málo věděla o Masarykově a Benešově akci. Hodně však o trpících státoprávních demokratech. Trest smrti později změněný na dlouhodobá vězení a ještě později, kdy byl novým císařem omilostněn, znamenal vzestup popularity. Do čela domácího odboje ho to však nevyneslo. Byla tu nastupující generace Švehlů, Tusarů, Klofáčů, byly tu revoluční myšlenky, které na povrch vynesla válka. Kramář se sice stal prvním československým ministerským předsedou, ale na svou popularitu musel ještě čekat. Nebýt atentátu zradikalizovaných kluků, na vrchol by se však nikdy nedostal. Paradoxně z něj atentát z roku 1920 udělal modlu.
Jenže týdny běžely, ve Versailles se jednalo o budoucnosti světa a Kramář, ač vedoucí československé delegace, se stal, aniž to mohl ovlivnit, druhým. Prvním byl Beneš. S ním se jednalo, s ním si vyměňovali názory nejpřednější muži světa. Vrátil se domů jako poražený politik, který dokonce se svou stranou ve volbách prohrál, aby se už nikdy nedostal dopředu.
Zbyla mu osobní nenávist a celé období republiky snaha prosadit své prvenství v domácím odboji. Ani tady však neuspěl a po smrti Rašína, který byl vlastně motorem jeho strany přejmenované na národní demokracii, už neznamenal vůbec nic. Nepomohla ani veřejně proklamovaná nenávist k Masarykovi a Benešovi. Proto nakonec převzal v polovině třicátých let funkci předsedy Národního sjednocení, do níž se včlenila jeho strana společně s Národní ligou a Národní frontou, jež se představila s fašizujícím pravicovým programem.
Tvrzení, že politická práce pro republiku ho stála jmění, s nímž jsem se setkal u některých režimních životopisců, neodpovídá skutečnosti. Hospodaření jeho rodiny bylo vcelku úspěšné a nemusel spoléhat na plat »státního zaměstnance«. Jak přiznávají i jeho příznivci, megalománie ho zavedla až k postavení protiváhy Hradu, Kramářovy vily, a nakonec ke stavbě další vily na Semilsku, která měla předčít všechno, co doposud ve stylu »novoslovanství« bylo postaveno. Měla být velkoryse pojatá. Jeho žena byla navíc známa, jak přiznává i wikipedie, svým nákladným životem, shromažďováním zlata a dalších cenností, což spotřebovalo nemálo rodinných prostředků.
Glorifikaci jeho osoby chápu jako snahu opřít se o nějakého známého vůdce, v jehož silách by mohlo být pozitivnější řešení dávno vyřešených situací na rozdíl od způsobu, který byl nakonec zvolen. Při tom ono řešení patří spíše do úrovně snů. Tento postup má především upozornit na současného pisatele a jeho politické seskupení posunout mezi ty, které mohou nabídnout řešení i pro dnešek. Kramář se k tomu hodí, zvláště když v jeho osobě si vlastně »podává ruku« pravice s ultrapravicí.
Karel Kramář nesporně patří do českých dějin. Nikdy se však nemohl stát vůdcem národa. Neměl na to a ani jeho názory až příliš vrostlé do 19. století nemohly získat významnější skupinu voličů. Zůstal tak jen stárnoucím mužem, jenž se cítil nedoceněn a zemřel plný zášti.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.