Konflikt Izrael – Írán akt obrany?

Nevím, co si představovat pod tvrzením o aktu obrany, jež se rozšiřuje z úst obránců izraelského útoku na Írán. Akt obrany znamená bránit se útoku agresora a nikoli preventivně (?), aniž je naplněna podstata případné či smyšlené hrozby, zaútočit na stát, který nám není příznivě nakloněn. Proto čínská strana okamžitě vyjádřila údiv a potvrdila právo na jaderný výzkum, protože ten neznamená pouze cíl vyrobit atomovou zbraň, ale také využití atomové energie pro mírové účely. Státy NATO a Unie reagovaly opačně, jako by takový akt chápaly a podporovaly.

Prý, namítnou nekritičtí oponenti, Íránu není možné věřit, a kdyby se mu podařilo vyrobit bombu, pak by zcela jistě vymazal Izrael z mapy světa. Prý, prý, prý.

Prý na rozdíl od útoku Izraelců na Írán byl vpád Ruska na Ukrajinu ze strany Ukrajincůakt obrany a ze strany Rusů agrese. Proto se celé demokratické společenství, myšleno NATO a Evropská unie, postavilo na stranu Ukrajiny, podporuje Zelenského režim vojensky a dává mu peníze. Ty z velké části mizí v kapsách oligarchů nebo kyjevské byrokracie, jak čas od času můžeme číst i v našem režimním tisku, pokud se ovšem odváží tuto informaci publikovat. Jenže tam nezákonný Majdan změnil politickou situaci ve velké části Ukrajiny a není se co divit, že některé regiony, které byly věrny tehdejší Ústavě, šly vlastní cestou. Minské dohody nebyly ze strany uchvatitelů moci, ač garantovány zástupci Unie, dodrženy, majdanské povstalecké síly byly legalizovány a vyzbrojeny (přitom opoziční strany byly zakázány) a poté zaútočily na východní enklávy, kde převážně žijí etničtí Rusové, kterým měl být vzat i jazyk.

Když pak Kyjev proklamoval svůj zájem o vstup do NATO a nově vytvořená vojska Ukrajiny se pokusila vojensky pacifikovat odtržené východní enklávy, do hry vstoupilo žádostí ohrožené Rusko. Začala zbytečná válka. Přitom stačilo tak málo. Jen podepsat v Istanbulu dohodnutý dokument. To by ovšem nesměl přijít britský rozcuchanec hazardér Johnson s válečným řešením. Co následovalo, víme. Dodnes bychom si měli pokládat otázku: Zda od prvopočátku nešlo o vyprovokování ruské akce? Už dnes si někteří američtí komentátoři a politici odpovídají kladně. Je mezi nimi i bývalý poradce generálního tajemníka OSN prof. Sachs.

Západ pak začal hrnout Zelenského režimu zbraně, Ukrajinci dodali a dodávají muže, které sbírali a sbírají po ulicích Ukrajiny, Rusko sem posílá dobrovolníky a rezervisty a hlavně novou a novou techniku. Lidi na obou stranách zabíjejí drony a dělostřelecká munice a Evropa toho stále nemá dost a kromě dodávek zbraní, munice a peněz vyhlašuje další a další sankce, které mají spíše dopad na vlastní obyvatele než na Rusko. To totiž má nemálo spojenců, kdežto Evropa spojence pomalu ztrácí. Přesto dál podněcuje nacionalistické vedení Ukrajiny k další válce a vůbec nevadí, že velké slovo zde mají postfašistické síly vyzvedávající Banderu a jeho následovníky.

Prý útok Izraelců na perské cíle byl aktem obrany a raketová odpověď Íránců naopak aktem zvůle. Je také aktem obrany denní zabíjení v Gaze, které už stálo desetitisíce životů? Ano, na počátku byl teror hamásovského komanda. Ten bylo nutné eliminovat, ale srovnat při tom se zemí severní část Gazy, bránit humanitární pomoci a zanechat za sebou tisíce mrtvol včetně žen a dětí, je také aktem obrany? Spíše msty těch, kteří vědí, že je tzv. demokratický svět nijak nepotrestá, a kdyby náhodou nějaká rezoluce proti nim byla navržena, pak se najde nějaký český hloupý Honza, který to zatrhne. A svět mlčí a mlčí anebo jen tiše remcá a remcá. Naštvat Big Brothera, jenž nad vším drží ochrannou ruku, by se totiž nemuselo vyplatit.

Akt obrany¸ Co to vlastně je? Byl jím marný boj vojáků z Czajankových kasáren v Místku z noci na 15. března 1939? Byl jím odboj členů Obrany národa, KSČ a ostatních protinacistických sil v období okupace? Byl jím odsun tzv. sudetských Němců? Boj o zmíněná kasárna byl opravdu aktem obrany, boj proti okupantům již už obranou nebyl, ale součástí války Spojenců, v tom počítám i náš národ, naše ozbrojené či jinak zapojené bojovníky proti hrůznému hitlerovskému fašismu. A odsun? Byl aktem obrany, tedy předejitím možných budoucích událostí a další možné zrady ze strany už jednou zradivších pohraničních Němců? Ano, to také, ale především dokonáním toho, co si většina německy mluvících obyvatel těchto míst v době před Mnichovem sama přála. Heim ins Reich! Návrat domů, do vlasti, ač nikdy nebyli součástí Německa či Pruska. Tehdy jsme se, alespoň se to zdálo, už neměli čeho bát. Dnes si tím nejsem jistý. Plán na vybudování třetí nejsilnější armády ve světě, jak vyhlásilo nové vedení SRN, není předzvěstí míru. Dr. Beneš svým varováním vyslovil pravdu.

Je tedy v tomto kontextu překvapivý útok Izraele na Írán aktem obrany? Kdyby každý z nás měl postupovat podle tohoto tvrzení, pak přibude kolem mrtvých geometrickou řadou, protože s mnohými našimi sousedy jsme ne v nejpřátelštějším vztahu a zdá se nám, že legitimní jsou otázky: co kdyby nám třeba jednou poškodili plot, poškrábali auto anebo po nás hodili cihlou? Tak je to i mezi státy. Můžeme si být jisti, že některý stát, jenž s námi sousedí, se jednou nestane pro nás nepřátelským? Že jsme členy NATO a Evropské unie? Není to tak dávno, co jsme byli členy Malé dohody – rozpadla se ani ne po dvaceti letech, že jsme byli členy Varšavské smlouvy – skončila po třiceti dvou letech, že jsme tleskali slibu Václava Havla, že už do žádného paktu nikdy nepůjdeme – netrvalo ani deset let a byli jsme členy NATO, umožnili bombardování Bělehradu a o nějaký rok později odsouhlasili i vytvoření separatistického Kosova. Naše republika pak tuto zemi podle návrhu Karla Schwarzenberga uznala v roce 2008 a vůbec nedbala, že jde o rozhodnutí jdoucí proti Helsinskému procesu. Není to tak dávno. Jen sedmnáct let.

Izrael tvrdí, že jeho útok na perské cíle byl aktem obrany. Naši televizní rétorici to opakují po něm. Stejně jako politici Unie nemající zřejmě už vlastní názor. A my? Máme tomu věřit. Možná někdo i věří. Jenže v obou zemích konfliktu na Blízkém východě umírají lidé. Obyčejní lidé. Ne Netanjahu a jeho generálové či jenom velitel Íránských revolučních gard a údajně také vědci pracující na zkrocení jádra. Umírají děti, civilisté, ničeny jsou hodnoty a pěstována další smrtelná nenávist. V době, kdy Spojené státy byly údajně na dobré cestě k možným dohodám o íránském údajně jaderném zbrojení.

Myslím, že je už nejvyšší čas skončit s obezličkami typu akt obrany, sednout k jednacím stolůma konečně začít budovat svět míru. Nejen na Blízkém východě, ale i na východě Evropy. To bude přínos k budoucnosti našich dětí, nás všech. Říci dost válečnickým plánům a zájmům zbrojařů skrývaným za všelijaká bohulibá zdůvodnění lídry současného světa tam ve východní Asii či tady u nás v Evropě, protože vůbec nejde o akty obrany, ale o mocenské plány a o špatně skrývanou chuť ovládnout naleziště surovin.

Zmařené životy lidí, věřte mi, za to nestojí.

Jaroslav Kojzar

P.S.: Mějme na paměti, že stále platí slova z dopisu Francesca Petrarky, která adresoval Karlu IV. A týkají se vlastně každého z nás, tedy také vůdců našeho národa a Evropy: »…budeš přece účty skládat i naší době, která tě pozorně sleduje a má na tebe upřeny oči, i budoucím věkům, jejich soud bude déle platit a bude smělejší…«