Konec přetvářky ve zdravotnictví: akutní lůžka do šuplíku, nebo do soukromých kapes?

České zdravotnictví stojí před zdí, ale málokdo má odvahu to říct nahlas. Na jedné straně slýcháme, že systém financování kolabuje, na druhé straně provozujeme síť nemocnic odpovídající devatenáctému století, ne moderní medicíně.

Netajím se tím, že jsem dlouholetý oponent Petra Pavla — v lecčems si notoricky nerozumíme. Když ale prezident 30. srpna v pořadu Partie na CNN Prima NEWS řekl, že máme příliš hustou síť nemocnic neodpovídající evropským standardům a nadbytek akutních lůžek na úkor péče dlouhodobé, měl pravdu. Odpověď politické scény byla přesně tak předvídatelná, jak trapná: Radek Vondráček (ANO) prohlásil, že »nemocnice nejsou supermarkety, kam si dojedete autem na nákup«, Jindřich Rajchl prezidenta označil za »naprostého asocial«, který chce »tanky místo nemocnic«. Ani jeden z těch výroků neřeší, kolik lůžek dnes zeje prázdnotou a kolik lidí marně čeká na následnou péči, o které skoro nikdo nemluví. Umím uznat, že soupeř má pravdu, i když mě to nebaví — a přesně takhle by měla fungovat politika, ne jako soutěž v tom, kdo hlasitěji zakřičí, že se nesmí sáhnout na nic.

Máme zbytečně moc roztříštěných akutních lůžek, na menších pracovištích chybí kvalifikovaný personál i špičková technika, a přitom zoufale postrádáme lůžka následná a sociální pro stárnoucí generaci. Jako chirurg, který si prošel resortem od operačního sálu až po křeslo náměstka ministra zdravotnictví, vím, že bez koncepčních řezů se nikam neposuneme — a ve zdravotnictví to platí dvojnásob. Debata o transformaci péče ale naráží na politický alibismus. A co víc — pod pokličkou se odehrává ještě jeden tichý zápas: stěhují se lukrativní špičková pracoviště do soukromých rukou?

Proč držíme neefektivní akutní péči v každém okrese

Politici se bojí jediné věci — titulků v novinách, že se »zavírá nemocnice«. Realita je ale neúprosná: držením neefektivních akutních oddělení bez špičkového vybavení v každém regionu hazardujeme se zdravím pacienta.

Pohled do západní Evropy přitom ukazuje jasný směr: centralizace náročné medicíny do velkých, perfektně vybavených center. Menší zařízení se mají transformovat na následnou, rehabilitační či sociální péči, po které volají data už léta. Místo toho se v Česku stále vedou zbytnělé debaty o tom, zda má mít každý okres plnohodnotný akutní provoz, i když tam chirurg za měsíc odoperuje zlomek případů oproti specializovanému centru. Výsledek? Vyhozené peníze a prázdná lůžka tam, kde akutní péči nikdo nepotřebuje, zatímco na lůžka dlouhodobá se stojí fronty.

Stěhuje se špičková akutní péče do soukromých rukou?

Pojďme se podívat na faktický stav věci bez ideologických klapek na očích. Dochází k privatizaci lukrativních segmentů české akutní medicíny? Odpověď je: ano i ne, spíše však formou tiché plíživé transformace.

Zatímco klíčové fakultní a velké krajské nemocnice zůstávají pod veřejnou kontrolou státu či krajů, v oblasti vysoce specializované, jednodenní a výběrové péče silně roste vliv soukromého kapitálu. Soukromé skupiny a investiční fondy velmi dobře vědí, kde jsou v systému marže. Zatímco nerentabilní a personálně vybydlená akutní lůžka s obřími náklady na nepřetržitý provoz zůstávají na krku veřejných plátců a regionů, soukromý sektor si vybírá »hrozinky z vánočky« – ortopedii, jednodenní chirurgii, jednodenní gynekologii či kardiologické zákroky, kde je provoz vysoce ziskový a predikovatelný. Sám dnes pracuji na klinice, která patří do jedné z takových soukromých sítí, a vidím to zblízka: jednodenní chirurgie je vysoce zisková a predikovatelná právě proto, že si nemusí nechat na krku nic z toho, co je nákladné a nejisté.

Nejde o klasickou privatizaci celých nemocnic, jakou jsme znali z devadesátých let, ale o segmentaci trhu. Veřejný sektor financuje těžkopádnou základní síť, zatímco soukromé subjekty ukrajují lukrativní výkony hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Pokud tento trend necháme běžet bez regulace, dočkáme se toho, že státu zůstanou jen ty nejdražší dluhy a ztrátové provozy, zatímco výdělky potečou do soukromých trezorů.

Řešení existuje, vyžaduje ale politickou odvahu

Zdravotnictví není územím pro sentiment, ale pro efektivní logistiku lidských i finančních zdrojů. Abychom systém zachránili, potřebujeme tři konkrétní kroky.

Reprofilizace lůžek. Bezodkladně přeměnit nadbytečná a neefektivní akutní lůžka na lůžka následné a dlouhodobé péče, kterých se nedostává.

Pravidla pro soukromý kapitál. Jasně nastavit mantinely, aby soukromé subjekty nemohly z veřejného pojištění vyvádět pouze lukrativní výkony a nechávat stát tahat za kratší konec v akutní pohotovosti.

Otevřená komunikace s veřejností. Přestat lidem lhát, že každá okresní nemocnice musí mít plný akutní servis, a místo toho garantovat rychlý transport a špičkovou kvalitu ve velkých centrech.

Péče o pacienta musí stát na kvalitě a dostupnosti, nikoliv na setrvačnosti a politickém alibismu.

MUDr. Vladimír Dryml, bývalý náměstek ministra zdravotnictví a senátor, dnes chirurg a kandidát do Senátu za ČSSD – Česká suverenita sociální demokracie (obvod Hradec Králové)

Zdroje: Zdravotnický deník (30.–31.  8. 2026), Partie na CNN Prima NEWS (30.  8. 2026), svobodny-svet.cz — přehled reakcí (31.  8.–1. 9. 2026).