Aj zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národa mého rakev.
Stůj noho! posvátná místa jsou kamkoli kráčíš…
A dále
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Nechť ruce, nechťy jazyk v okovy své vázal otrocké,
jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.
Číst zmíněné krátké ukázky z úvodu Kollárovy Slávy dcery nutí k zamyšlení. Maně se zeptat: Oč vlastně básníkovi počátku 19. století šlo? A jeho čeština? Psal ji vůbec Čech anebo se vliv bratrské bibličtiny táhl až do té doby, kdy se začaly probouzet národy? Ještě nespatřil světlo světa Jungmannův slovník, a tedy nemohl pomoci vytvářet moderní výrazivo. Ale jde nám vůbec o výklad k postupné změně psaného českého jazyka? Ne, nejde. Jde nám o vyslovené myšlenky.
Tak především. Vlast je jen jedna, stejně jako jazyk. Je posvátná pro ty, kteří jsou v ní zrozeni stejně jako jejich předci a předci jejich předků. Když přijde někdo, ovládne tuto posvátnou zem, vlast předchozích generací, a nutí je změnit jazyk a zvyky, ubírat těm, co sem patří rodem i vírou, a postupně je měnit ve své otroky, je třeba začít bránit tato »posvátná místa«.
Tak já chápu slova básníka, poučná dokonce i pro dnešek. Vždyť přece jsou země, kterým mocný uchvatitel vzal jejich řeč – například Irsko, země, kde staletí bojují za svou národní a jazykovou samostatnost (Katalánsko), kde se umným způsobem zkracují práva těch, kteří tu od nepaměti žili, aby se v ní dnes stali dokonce menšinou (Kosovo), kde měl být zakázán jazyk domácího obyvatelstva, protože většinový národ si dělá právo na užívání jednotného státního… Dostal jsem se až k dnešku, k východu Evropy, kde se i pro toto dnes vede válka a umírají lidé, kteří se málo od sebe liší svými jazyky. Je to jako by se zbraní v ruce stál proti sobě Čech se Slovákem a z obou stran zněly povely, kterým by vojáci protistrany dobře rozuměli. Naštěstí Češi a Slováci jsou stále »pokrevní bratři« a ani nesmyslné rozdělení republiky vyvolané odkudsi vnesenou polistopadovou vlnou nacionalismu a pozérstvím vůdců je nezavedlo do zákopů.
Proč však právě dnes vzpomínám na Kollára? Je tomu totiž právě dvě stě třicet let, které uplynuly od jeho narození – 29. července 1793 – v Mošovcích na Slovensku, pod Velkou Fatrou. Velmi stručný životopis nás vede do gymnázia v Kremnici a v Bánské Bystrici, k odmítnutí vyučit se řezníkem, jak chtěl jeho otec, k vystudování evangelicko-teologické lycea v Prešpurku (Bratislavě), při čemž si musel vydělávat na vlastní obživu. Stal se i vychovatelem, evangelickým farářem v Pešti. Napřed jako uherský vikář, později jako slovenský kazatel. Tady zůstal třicet let. Až v roce 1849 byl povolán do Vídně jako profesor slovanské archeologie. To mu však už zbývaly jen tři roky života.
Proč ho však řadíme mezi druhou vlnu českých obrozenců? Nejen proto, že se stýkal s českými obrozeneckými představiteli a byl stoupencem nikoli vytvoření nového slovenského jazyka, ale propagoval převzetí češtiny, jež byla na prvopočátku obou národů a mohla se po staletí dále vyvíjet, avšak pro jeho závažná díla, jež se týkala slovanské myšlenky. Byl panslavista přesvědčením, svou prací však zároveň »Čechoslovák«. Rozděloval totiž slovanskou mluvu na čtyři skupiny: ruskou, polskou, srbochorvatskou a československou. V tom nesouzněl se Štúrem, a proto některé spisky dokonce podepisoval jako Čechobratr protištúrovský. To ho v roce 1848 málem stálo život. Zachránila ho až rakouská armáda. Jak vidno nacionalismus už tehdy dokázal rozdělovat národy a myšlenkové proudy a to dokonce uvnitř jednoho stále utlačovaného národa.
O která díla, jež vyzvedávám, se například jednalo? O studie O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými, či o Slávu bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův… Vytvořil však také Slabikář, Čítanku, psal Cestopisy, které měly čtenáře seznámit s okolním světem. Postavil se za pravost Rukopisů.Působivá byla i jeho literární díla. Od mládí skládal verše, společně se Šafaříkem sebral po Slovensku mnoho písní (Písně světské lidu slovenského v Uhřích – dva díly). Vydal Básně, jež obsahovaly verše milostné a vlastenecké, ale nejvýznamnějším jeho dílem byla právě Slávy dcera se sto padesáti sonety, v nichž se věnuje zemím, kde žijí či žili kdysi Slované. Vliv Danteho Božské komedie nelze popřít.
Zemřel sice ve Vídni, ale pohřben je v Praze na Olšanských hřbitovech.
Dnes je slovanská myšlenka líčena jako brzda pokroku. Panslavismus je stavěn do role odpůrce sjednocené Evropy. Poangličtělý (poameričtělý) svět je vyzvedáván jako protiklad národnímu myšlení a národním tradicím. Jsme prý Evropané a zřejmě nikoli Češi, jak nám vsugerovávají někteří politici (např. europoslanec Peksa z Pirátů) a dokonce i obrození spojené se slovanstvím je líčeno jako krok zpět a pozůstatek marxistického pojetí, které tu zbylo po předlistopadové minulosti (viz jako příklad jedno hodnocení BIS, jež se dostalo na veřejnost). Snad proto za asistence EU brzy po Majdanu kyjevský parlament a nově obsazené úřady složené z majdanovců zakázaly či diskriminovaly jako úřední jazyk ruštinu, jíž tehdy mluvilo jako svou mateřštinou na dvacet procent obyvatel a v některých částech země i nadpoloviční většina a značná část k ukrajinské národnosti se hlásících občanů se dokonce raději dorozumívala rusky. I tam jsme došli od dob Jána Kollára.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.