Jak jsme se dozvěděli, vláda, která kvůli obstrukcím opozice nemá skoro na nic čas, a proto odkládá projednávání důležitých zákonů, si přece jen našla chvíli na přečtení a následné schválení rozhodnutí o krácení důchodů pro další várku funkcionářů bývalého režimu. K výběru konkrétních jmen si najala svou politicko policejní jednotku – ÚSTR, která nyní probírá jméno za jménem, tedy ze seznamů členů Komunistické strany Československa, jimž se bude krátit důchod o tři sta korun za každý započatý rok ve funkci. Jde vesměs o osmdesátníky a devadesátníky, kteří kdysi zastávali nějakou z funkcí podle návrhu ministra Jurečky. Naproti tomu se přidala určitá částka k důchodu některým disidentům a postiženým represemi minulého režimu, i když už dostali odškodnění za údajnou či skutečnou šikanu anebo věznění.
Jestliže to správně chápu, pak také prezidentu Pavlovi se bude krátit důchod a jeho ženě Evě, bývalé politické pracovnici Československé lidové armády. Nebo u nich tomu bude jinak? Do kategorie, které je důchod již krácen nebo krácen bude, se dostává tak i Marián Čalfa, jenž předal moc havlovským disidentům, a řada dalších, kteří v oné době byli voleni do vybraných funkcí, nebo sloužili v některých složkách národní bezpečnosti. Kdyby žili, pak třeba otec Petra Pavla, plukovník Vojenské kontrarozvědky, světoznámí profesoři Valja Stýblová a Vladimír Kočadrle, spisovatelé Ivan Olbracht a Jan Procházka či vědci jako byl Bohumil Kvasil a Josef Říman, či dokonce Alexandr Dubček, by byli novým zákonem postiženi. Mezi těmi, jichž se opatření bude týkat, jsou a byli ženy a muži, kteří přechodem do stranického aparátu či přijetím nějaké volené funkce ztráceli často dost vysoké částky na mzdě nebo čas, který mohli využít pro svou profesi. Osobně to mohu potvrdit, když jsem byl doslova přesunut z funkce děkana fakulty do funkce tajemníka odpovídajícího za školství a kulturu Severočeského kraje. Rozdíl ve mzdě byl tisíc pět set korun. Tolik jsem ztrácel. Můžete namítnout, že jsem funkci mohl odmítnout. Mohl, nepopírám, ale tehdy člen strany kolektivní rozhodnutí či rozhodnutí nadřízeného stranického představitele neodmítal. Byli jsme tak vychováni. Obdobně na tom byl jeden můj přítel, jenž z jednoho ministerstva, kde zastával velmi odpovědnou funkci, měl odejít do ústředního stranického aparátu, a když z počátku odmítal, dozvěděl se, že pak musí počítat s tím, že ve funkci, jíž zastává, by nemohl nadále zůstávat. Argument? Nechtěl pomáhat straně, když to bylo třeba.
Jurečkovo ministerstvo vedeno beze sporu poradci z ÚSTRu, zdůvodňuje svůj návrh tím, že v době, kdy disidenti či odpůrci režimu byli šikanováni a nedostávalo se jim postavení, jež si zasloužili, straničtí funkcionáři, členové vyšších stranických orgánů anebo důstojníci policejního aparátu bez ohledu na zařazení, napomáhali zločineckému režimu, aby je ponižoval a také finančně postihoval. Pokud si ovšem dobře pamatuji, tak mnozí odpůrci komunistické strany jako takové či vstupu vojsk Varšavské dohody, kteří byli stranicky či společensky postiženi, se dokázali profesně prosadit. Jmenuji třeba akademika Wichterleho, profesory Svobodu a Charváta, sklářského výzkumníka Götze, zpěváka Černocha, herce a dramatika Svěráka, herce Rösnera, Hrušínského, Hadrbolcovou, atd. To, že např. Čestmír Císař pracoval jako odborný pracovník v Památníku národního písemnictví či bývalý ministr Pietor jako vedoucí právního oddělení Odevních závodů Trenčín, je mi líto, ale ani jeden z nich nestrádal a navíc pracovali ve své odborné profesi. Byli ovšem i jiní, kteří na tom byli hůře. To nezáviselo ani tak na režimu, ale na jeho konkrétních vykladačích. Ani po listopadu to nebylo jiné a mnozí museli ze svých míst odejít, stali se nezaměstnanými a nakonec nenalezli ani zaměstnání ve svém oboru, který vystudovali za nemalé prostředky své i státu.
Nepopírám tedy, že slovo šikana se mnohých z nich a jejich rodin týkala. Jenže jejími aktéry, pokud jde o dobu před listopadem, byli přece jen, opakuji, konkrétní lidé. Pokud ti se provinili proti zákonům tehdejší doby, byli nositeli konkrétní šikany, měli by být, pokud existují důkazy, postaveni před soud. Současné zákony to umožňují, i když, jestliže půjde o postižené z éry po listopadu, o tom silně pochybuji. Natolik ještě demokratičtí v Česku nejsme. Je tu však další anomálie. Velmi závažný kriminální čin starý třeba čtyřicet let je zákonem promlčen, ale zločiny komunismu lze stíhat stále (?).
V této souvislosti zdůrazňuji, že se distancuji od excesů z padesátých let. Ty socialistické myšlence velmi ublížily. Naše generace, která přebírala další etapu budování, s nimi ve své většině neměla nic společného a odmítala je. Ostatně byli přece mezi námi, tehdejšími funkcionáři, mnozí z tehdy postižených nebo jejich potomci. Jmenuji např. samotného Gustáva Husáka, Ludvíka Svobodu, Viléma Nového či třeba překladatele a básníka Viléma Kúna, v sedmdesátých letech ředitele vydavatelství Práce…
Většina těch, kteří v minulém režimu byli jmenováni či voleni do funkcí, sloužila s přesvědčením, že socialismus je budoucností lidstva a sociální rovnost tím nejdokonalejším, co kdy bylo vymyšleno. Na rozdíl od jiných profesí často neznali slova pracovní doba. Také jejich nasazení umožnilo, že ve své době děčínská Desta byla světově známou značkou, že vznikly velké přehrady, například vodní dílo Fláje, z nichž dodnes máme užitek všichni, že naše textilní stroje změnily celé průmyslové odvětví, že jsme v potravinách byli soběstační a že ani za zubařské zákroky jsme nemuseli platit.
Dnes týden co týden na nás televize po pětatřiceti letech vlády liberálů chrlí film za filmem, jenž mladým vsugerovává, že vinou socialismu jsme neměli mobily a počítače, že nebyl výběr toho nejluxusnějšího zboží, že nebyla svoboda projevu, že stíhán byl snad každý. Natočené příběhy či seriály jsou přesvědčivé, i když je v nich hodně málo pravdy. Jenže zkuste se v tištěných médiích prosadit třeba s pochvalou čehokoli z předlistopadové minulosti či odmítnout lživé tvrzení o konkrétní dávné události. Přesto, že jste svědky, že tomu bylo jinak. Televize, pro niž má být zvýšen povinný poplatek, na nás chrlí příběhy hrůzy z předlistopadové minulosti a díla o tom, jak jsme strádali. Jenže my jsme ve své většině nestrádali. Ani ti, co to dnes tvrdí. Dokonce ani disidenti. Je pravdou, že leccos mělo být řešeno jinak, že dnes stále omílané represe byly zbytečné a socialismu uškodily, že jsme nemohli masově jezdit na západ. Mělo to své objektivní důvody. Nyní můžeme sice jezdit po celé Unii, ale naše nejvýznamnější fabriky, pokud ještě vyrábějí, jsou v zahraničních rukou. Desta přestala existovat, stejně jako pražská ČKD a v přímém přenosu dokonce liberecká Textilana. Atd. Namísto potravinové soběstačnosti jsme zavaleni zbožím, které by se na západ od nás obchodníci neodvážili nabízet, a naše zemědělství je zároveň na pokraji kolapsu. Ale na tom se přece také podepsali ministři za KDU-ČSL. Jeden čas sám Marian Jurečka byl dokonce ministrem zemědělství. Není město, kde by nezmizela továrna, jež byla známa třeba i ve světě. To ovšem znamenalo také ztrátu pracovních míst a životní úrovně propouštěných. O tom se nemluví, za to nikdo popotahován či potrestán krácením důchodu nebude.
Proč o tom všem píši? Protože se domnívám, že současní mocní problémy, které řešíme nedostatečně a které nás ještě čekají, jež jsou a budou tak velké, že vláda si s nimi neví a nebude vědět rady, musí na někoho svést. Minulý režim, ač od něj uplynulo již více jak třicet pět let a většina obyvatel si ho už ani nepamatuje, je stále oním viníkem, na nějž lze všechno svést, protože jinak by to padalo na fialovské a další liberály. Viník se tedy našel. Jsou jím bývalí už přestárlí funkcionáři minulého režimu.
A navrhovatel Jurečka? Svůj majetek proto, aby mohl kritizovat Andreje Babiše a být čistý před zákonem o střetu zájmů, převedl na svou ženu. Jen tak ovšem mohl získat lukrativní zakázku od Vojenských lesů (viz Deník N, 29. 11. 2023).
Prostě já nic, já muzikant, spravedlnost nade vše.
Václav Šenkýř
Diskuze je uzavřena.