V zemi, kde se politická tradice mění rychleji než předpověď počasí, jsme se konečně dočkali opravdové stability: návratu kádrování. Nebo alespoň jeho poetické, moderní imitace v podání ústavního agenta Petra Pavla Pávka.
Prezident – v našem komentáři pracovně nazývaný Ústavní Agent – podle tradice, kterou nikdo nikdy neviděl, odmítá jmenovat do vlády druhého ústavního agenta Andreje Babiše Bureše kandidáta Motoristů Filipa Turka. Ne snad proto, že by k tomu existovaly standardní ústavní důvody. Nikoli. Příběh, který se odehrává přímo v našem čase a prostoru nabízí mnohem barvitější důvody: například kontrolu »útvarové organizace«, toho legendárního aparátu, jehož existence se dnes připomíná hlavně v televizních retro seriálech a ve vzpomínkách lidí, kteří si pletou demokracii s výběrovým řízením na svářeče v roce 1978.
V našem světě se předseda této útvarové organizace samozřejmě staví proti jmenování. To dá rozum – vždyť tak tomu přece bývalo »vždycky«. Krásné na téhle mytologii je, že stačí říct »vždycky« a není třeba nic dokazovat. Historie se pak sama poslušně přizpůsobí.
A protože každý příběh potřebuje rodinnou zápletku, nelze opomenout ani paní Evu, která je v našem fikčním univerzu, které je ale bohužel tvrdou českou realitou, zosobněním přísného oddělení kádrových materiálů. Co kdyby právě ona byla tajnou strážkyní seznamu: »Kdo smí vstoupit do vlády a kdo nikoli«? A co kdyby ona byla skrytým architektem té slavné demokratizace, která se ukáže být jen retro verzí: »říkáme tomu jinak, ale děláme to stejně«? Přeci jen byla kádrovačka a také politručka.
A tak přijde nevyhnutelná otázka: Jaký je vlastně vztah Filipa Turka ke vstupu spřátelených vojsk do Československa – podle nové tradice?
Pro prezidentský pár na Hradě se hodí ke všemu jedna univerzální metoda: když už nemůžeme najít skutečný problém, najdeme aspoň symbolický. A ideálně takový, který je starší než většina voličů.
Nakonec tedy působí skoro logicky, že si prezident v našem vyprávění připravuje na každého kandidáta do vlády kádrový spis. Co kdyby se z toho stala nová ústavní zvyklost? Vždyť ústavu stejně vykládáme po česku: jednu část odborně, druhou pocitově, třetí podle toho, co řekli v televizi.
A tak se ironicky uzavírá kruh: v zemi, která se snaží být moderní demokracií, se občas nejlépe cítíme, když si trochu zahrajeme na minulost. Samozřejmě jen symbolicky. A samozřejmě jen na oko. Ale přece: kdo by si jednou za čas nezakádroval? Že?
Jan Klán
Že bolševici nevidí v Turkově hajlování žádný problém, je naprosto samozřejmá věc. Komunisti měli k fašistické ideologii vždycky blízko. Obě ty ideologie jsou totiž totalitní a vycházejí ze stejných ideových základů. Proto až do roku 1941 spolu bolševici a nacisti čile spolupracovali. Proto i dnes si podávají s fašismem ruce. Hajlování, obhajování pálení romských dětí, zabíjení slovanských civilistů na Ukrajině je pro ně v pořádku, ba co víc, kvičí blahem když k němu dochází.
Naopak. Komunisté umírali v boji s fašismem a na jejich straně byly největší oběti. A na Ukrajině nevládne nic jiného než fašismus, čehož důkazem je tažení právě proti komunistické straně Ukrajiny a velebení banderovců.
Podle vás tedy židé byli komunisté když jich z našeho národa za války zabili fašisti nejvíce? Vy jste propadl z dějepisu?
Josef, zase spřádáš svoje antikomunistické fantasmagorie a podsouváš je druhým?
Josef, nekvoká ti taky v hlavě jako Brázdovi?
Brázda, ještě ti kvoká v hlavě? Nebo v tvých kalhotách Brázda? Víš jak jsi říkal posledně.