Když někdo na sklonku života pobývá v domově pro seniory, moc vám toho po jeho odchodu nezůstane. Maminka taťku »předběhla«, a tak jsme se k některým věcem po ní dostali až později. Tak se mi dostal do ruky nenápadný sešit s recepty. Ale…
Každý sešit má dva konce. Asi před rokem jsem nějakým nedopatřením otevřel ten druhý a našel tam texty. O jednom jsem psal ještě u bývalého zaměstnavatele:
Čenďa aneb Podivná pozůstalost
Nevím, co si o tom myslet – může to být nějaká vzpomínka, může to být základ nějakého smyšleného příběhu, ale může to být i obé dohromady. Koneckonců, posuďte sami:
V roce 1989 jsem se cestou z práce přimotala k nějaké demonstraci. Lidi tam něco vyřvávali, kolem plno policistů, ale já jenom potřebovala projít. Tak jsem to taky řekla a v tom mi nějaký chlap takovou přišil kabelem, že jsem se probrala až v nějakém bytě, předělaném na provizorní ordinaci. Jakýsi pán, asi doktor, se ptal, co mě bolí, jak mi je – asi to byl lékař. Kolem byli také různě pobití lidé, no děs. Jiný muž říkal: »Ale, Čenďu to zas chytlo, asi ti ho sem taky dotáhnem na injekci na uklidnění.« Ten asi doktor mi řekl, že mám asi odraženou ledvinu, abych si došla na pohotovost. No a pak jsem asi půl roku marodila, ale všem jsem tvrdila, že jsem upadla na schodech. (To s tou půlroční neschopností, zaviněnou pádem, je pravda, to si pamatuju…)
Po dlouhé době jsem se v nemocnici poznala s jednou paní. Vyprávěly jsme si úplně všechno a ona si stěžovala na zeťáka. Je prý to sice chytrý a bohatý pán, ale »hroznej rapl«. Dělal prý i do politiky. Po maturitě nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Pracoval jako systémový inženýr a analytik ČKD. Ve veřejném životě se začal angažovat po roce 1989. Chtěl vyřazení KSČ z politického života a konfiskaci jejího majetku. Spoluzakládal Občanské fórum a ODS. V devadesátých letech prý byl někde starostou, byl odvolán, protože byl podezřelý z napojení soukromých firem na vedení města, byl několikrát vyšetřován, ale nikdy nebyl obviněn. Měl být chvíli i poslancem nebo nějakým vyšším zastupitelem, nejen doma. Víc jsme o něm radši nemluvily.
Jednoho dne dorazil na návštěvu – a já v něm poznala… Čenďu! Strašně se mi tenkrát udělalo špatně, později doktor říkal, že to byl infarkt. (To je také pravda, nikdy nikdo tehdy nezjistil, proč se to stalo…)
Nikomu jsem nikdy neřekla, kdo to je a co udělal a ani neřeknu. Jen to tady napíšu, přidávám k tomu jeho divné asi maďarské příjmení Csöngyalossy nebo tak nějak – proto Čenďa, snad to někdo najde a něco s tím udělá. Prý o něm něco vědí lidi z Antify, tak by to měl dostat do ruky Zbyšek, když je předseda (To pravda není, jsem předsedou Vlasteneckého sdružení antifašistů – dokonce i maminka si to pletla…)
Nevím, co si o tom všem myslet, zkusil jsem to divné příjmení »vygůglit«, ale neexistuje. Takže spíš věřím tomu, že to je námět na nějakou povídku. Nemůže přece existovat člověk, který by za komunistů vystudoval dvě vysoké školy, ale tak je nenáviděl, že by chodil na demonstrace a ještě ozbrojen kabelem a dokonce ho použil proti kolemjdoucí ženě…
Druhý text jsem ze začátku nechápal, přestože se mě bytostně týkal.
Bylo to její rukou sepsané a jejími slovy okomentované moje divnovyjádření, které si absolutně nepamatuju.
Lehkým početním úkonem jsem to musel sepsat někdy… Jelikož jsem první produkt druhého pokusu obou mých rodičů, bylo taťkovi 38, když jsem se narodil. Proto jsem se dopočítal k roku 1984.
»50! To je hroznej věk! Taťka už je vlastně dědek… (TO JE TROUBA – komentář mamkyJ) Vono ale vlastně stačí jenom to, že až bude rok 2000, budu už dědek i já – 28 let… (JE TO TROUBA)
Ale zpět k těm 50. Jestli se toho dožiju, asi budu starej, plešatej, pupkatej dědek – přesně, jak to zpívá Mládek – Nekupuj, má milá, nekupuj cukr. Ach, já jsem tvůj, má milá, já jsem tvůj cukr. Hele, býti tebou a mít sebe, byl bych rád a ticho: Pamatuj, že chlapa dělaj brejle, pleš a břicho.
Jestli sem ale po taťkovi, tak pleš mít nebudu, no a břicho – to bych taky mít neměl: Asi nejsem správnej Čech, ale nechutná mi pivo. Aspoň mi nenaroste měch a nezkazím si život. (TO JE TROUBA – ZEPTÁM SE HO ZA 10 LET…)
No ale jinak – v 50 už asi budu sedět někde v kanclu, naši mě určitě donutěj k maturitě a vejšce, na což zvysoka se*u, (TO JE TROUBA – TO JAKO CHCE DŘÍT RUKAMA JAKO TÁTA?!) nebo možná budu hajnej – a to to ode mě taťka pěkně bude schytávat, všechno mu vrátím – a bráchovi taky! (TO JE TROUBA – TOU DOBOU UŽ PŘECE TAŤKA DĚLAT NEBUDE)
V 50 bych už měl bejt ženatej a mít děti, ale na to taky zvysoka se*u, mít doma něco takovýho, jako je máma a ségra, (TO JE TROUBA – TOHLE MU SPOČÍTÁM, OD ZÍTŘKA JAKO LENIN – UČIT SE, UČIT SE, UČIT SE!) to se radši nikdy nevožením. Ale zase sem nikdy namoh nikomu říkat dědo, protože sou naši starý a já se dědů nedožil, (TO JE TROUBA – NIKDY NEŘEK, ŽE MU TO VADÍ…) tak bych to aspoň někdy mohl slyšet říkat mně a v 50 už bych asi měl věk být nejen dědkem, ale i dědou.
No uvidíme, ale teď to hlavně schovám tak, aby to nikdo nenašel! (TO JE TROUBA – JEDNAK TO NIKDO NEHLEDAL, ALE HLAVNĚ TO NEMĚL SCHOVÁVAT TAM, KAM TO SCHOVAL)
Dodnes je pro mne záhadou, kdy jsem to psal a hlavně kam jsem to tenkrát schoval. Netuším, kdy to mamka našla, netuším, jestli to dala číst taťkovi. Jistě všichni chápete, že tam bylo plno věcí, které se dozvědět neměli…
Ale porovnání skutečnosti s »plány«? Vidíte sami – brejle mám, břicho mám, piju pivo, ze zkaženýho života se snažím vyhrabávat, děti mám, vnoučata ne a doufám, že ještě chvíli mít nebudu, na to máš, Terezko, ještě čas.
Zbyšek Kupský