Každá vlajka znamená pro člověka své vlasti něco podobného jako jeho matka – zůstává jedinečnou, neopakovatelnou, nenahraditelnou, jednou jedinou. Bytostí, nad níž není. Ne nadarmo bývá nazývána metaforou Matka Vlast.
Svou Matku Vlast nosíme v srdcích. Kdyby se celý svět k nám otočil zády, bude to vždy naše milující máma, kdo nás přijme s nehynoucí a bezpodmínečnou láskou.
Taktéž my bychom měli svým vděkem milovat svou maminku, jež nám věnovala dar nejcennější – vzácný dar života.
A stejně tak máme milovat svou drahou vlast, svou rodnou zem. Ze země jsme vzešli a do ní se v čase smrti symbolicky vracíme zpět. A ona nás vždy přijme, s láskou, milosrdenstvím, a také s odpuštěním našich životních křivd, hříchů a omylů.
V životě lidském však mohou nastat i chvíle, kdy o svou první maminku, někdy dočasně, někdy navěky, přijdeme.
A kdy ochranu, pomoc, obětavost, záchranu života a pocit bezpečí najdeme v laskavém srdci jiné ženy, jejíž láska se ve finále ukáže stejně bezpodmínečná, veliká a spravedlivá. A jež nám nabídne svou mateřskou náruč, jako by v nás porodila nový život.
Naše drahá Vlast a naši lidé v dějinách 20. století našli záchranu životů v náručí Matky – Vlasti, jejíž srdce bylo široké a její pomoc a obětavost všeobjímající. Z vděčnosti a lásky jsme tuto druhou Vlast kdysi milovali stejně vroucně, jako milujeme svou první Vlast.
A přitom pravá Matka je a bude vždy jen jedna. A my to dobře víme. A nikdy ji nepřestaneme mít jako jedinečnou rádi.
Ovšem stejně tak dokážeme milovat i tu, jež se nás ujala v těžkých chvílích, kdy naše pravá maminka spala v hlubokém spánku… Kdy po dobu temných šesti let na úřadech, muzeích a radnicích naší země nesměla vlát vlajka původní. A kdy ta druhá Vlast – za cenu nesčetných obětí svého lidu – vybojovala právo znovu vlát vlajce naší. Proto jsme tam z vděčnosti srdce dávali vlajky obě.
Ty dvě lásky k dvěma zemím, z nichž jedna nás zachránila a milovala, jako by nás přijala za své vlastní děti, si nikdy nekonkurovaly a nikdy se nebudou přít o lásku v našich srdcích. Protože obě jsou naše Matky, obě jsou pro nás dárkyněmi a ochranitelkami života a obě mají v našich srdcích nezastupitelné místo. A tak jsme při vzácných příležitostech a okamžicích věřili, že tam, morálním právem, z vděčnosti a za osvobození od fašismu, patří i ta druhá.
Po celý rok dnes patří naše láska tříbarevnému praporu. Modro-červeno-bílé trikolóře. A je to tak zcela v pořádku. Naše národnosti nás nerozdělují, nýbrž utvářejí. My komunisté však máme ještě něco navíc – internacionální srdce a v něm dostatek místa.
A proto jeden zázračný den v roce, vždy 9. května, je v našich slovanských srdcích plně rozvinutá Matka Vlast sovětská jako vlast společná. A pro tento den JEDNA JEDINÁ, univerzální. A všechna ta slovanská srdce nám napovídají, že tomu tak je správně, že to tak má zůstat. A že nás velká sovětská Vlast, milovaná Matička Rus, všechny miluje nekonečnou a nehynoucí Láskou, jež svítí jako zářivá hvězda a maják naděje na mírovém nebi…
Nejen nad Ruskem tak 9. května znovu a znovu bude vlát sovětská vlajka.
U nás v České republice ji vděčně doprovodí i vlajka národní, ale to proto, aby se k ní česká vlajka hrdě přihlásila. Aby ukázala celému světu, že k ní právem patří.
Ale internacionální rozměr v tento vítězný den pro celé lidstvo bude mít vlajka JEDNA JEDINÁ.
A její šumění ve větru zazní jako volání zemřelé matky, jež se jednou v roce navrací z nebeských sfér na zemi. A jíž je přáno opět promluvit ke svým milovaným dětem.
Bratři Slované, nezabíjejte v sobě rudé hvězdy a odemkněte svá srdce Míru!
Marek Adam