Kdyby fotbalový trenér Trpišovský působil v oblasti kultury, napsal bych před jeho jménem namísto fenomén slovo maestro. Nemyslím, že je to přehnané.
Jediné, co J. Trpišovskému chybí, je velké mezinárodní uznání jeho schopností a umu. Konec konců ale ani Ivan Hlinka, fenomenální hokejový trenér a předtím hráč, neměl jednoznačný úspěch v kanadské NHL. Je tedy otázka, zda podstupovat riziko vstupu do cizího prostředí, jakým by byla např. anglická nejvyšší fotbalová soutěž, stojí za to. Jinou cestou k mezinárodnímu uznání je vítězství anebo alespoň účast ve finále se Slavií v některém z velkých Evropských pohárů. Ale k tomu musí mít Trpišovský stoprocentně naladěný tým bez hráčských ztrát, ke kterým bohužel průběžně dochází (např. klíčový útočník Chorý kvůli trestu bude nyní mimo hru několik týdnů). Ale je to také cesta. Na druhé straně si uvědomme, že hráči Slavie mají zlomkovou hodnotu na fotbalovém trhu ve srovnání s hvězdami prvních deseti, dvaceti či třiceti evropských klubů.
Ale zpět k Trpišovskému. V neděli, po těžkém boji a po skvěle chycené penaltě brankářem Staňkem, Slavia získala cenné ligové vítězství na Slovácku. Je to už třetí zápas, který se podobá jako vejce vejci. Silně zatažený protivník, obrovsky motivovaný, s fyzicky vynikajícím způsobem připravenými hráči a skvělým brankářem. A takové budou také další zápasy ligy. J. Trpišovský nicméně v nedělním vítězství Slavie na Slovácku získal 227. vavřín vítězství v první lize s klubovým mužstvem. Za ním zůstávají trenérské legendy, jako byl J. Vejvoda, A. Malatinský, J. Rubáš, P. Vrba a další a další. Nelze zapomenout ani na »otce« mnoha trenérů ze sparťanské líhně, V. Ježka anebo vicemistra světa, pozdějšího veleúspěšného trenéra T. Pospíchala. A ve fotbalovém dávnověku by bylo dobré si připomenout trenéry P. Seiferta či J. Maddena. J. Madden to byl, kdo vytvořil spolu s nedostižným hráčem J. Koškem evropské renomé Slavie před první světovou válkou a mezi dvěma světovými válkami.
Ale zpátky do moderní doby. Je obrovským štěstím pro Slavii, že před osmi lety jí převzal k trénování se svým realizačním týmem J. Trpišovský. Za ta léta Slavia získala čtyři mistrovské tituly a čtyři druhá místa v lize. Na mezinárodní scéně neudělala nikdy ostudu. Přitom Slavia byla jako průtokový ohřívač. Čím dál menší jádro hráčů zůstávalo, stále větší počet hráčů cirkuloval. Přicházeli a odcházeli. Před pár lety Slavia oznámila, že se s ohledem na svou finanční situaci musí zabývat rychlou přípravou mimořádně talentovaných mladých hráčů, jak českých, tak zj. ze Skandinávie, aby je mohla rychle uplatnit na trhu a za získané peníze držet chod klubu a nakupovat další mladé a levné hráče s perspektivou jejich prodeje. To samozřejmě znamenalo, že se Slavia vlastně vzdává své pozice fenoména v českém fotbalu. Víceméně finančně vynucený odchod hráčů Stancia a Kuchty byl tehdy cestou k neobhájení mistrovského titulu.
Takže pro Trpišovského to nebyly jenom jednoduché roky, kdy Slavia mohla získat hráče, na kterého Trpišovský ukázal a Bílek s Tvrdíkem jej koupili. Tahle situace nastala až poté, co čínský CITIC prodal svá aktiva ve Slavii českému miliardáři Tykačovi.
Slavia díky Trpišovskému a jeho týmu, ale také Tvrdíkovi a Tykačovi, dnes představuje rozjetý stroj, jehož cílem je získávat další a další úspěchy. A ve středobodu tohoto úsilí je fenomenální trenér Trpišovský. Jaroslav Vejvoda, po 14 let trenér Dukly, měl štěstí, že se mohl opírat o několik neopakovatelných faktorů, které stále potvrzovaly jeho úspěch. Dnes žijeme v naprosto jiné době. Ta je pluralitní i fotbalově. Vejvoda řídil armádní klub, kam byly v podstatě befelem soustředěny největší fotbalové talenty země: Masopust, Kouba, Pluskal, Kučera či Novák a později Viktor, Geleta a další. Hráli prim nejen v tehdejší čs. lize, ale i na evropských a světových hřištích. Mohli se směle postavit nejlepším klubům světa, jako byl např. Pelého FC Santos. Konec konců parta Dukly, vhodně doplněná jinými talentovanými a vyzrálými fotbalisty z jiných klubů, byla základem týmu vicemistrů světa z Chile. Druhé místo na MS ve fotbale v Chile bylo tedy i Vejvodovým dílem. Vejvoda měl svého druhu štěstí také v tom, že prakticky nebylo možné, aby hráč z Dukly v plné fotbalové síle svého talentu mohl odejít do zahraničí, třeba do Barcelony, Realu anebo anglických klubu. Sám Masopust mohl odejít do zahraničí až v 38 letech, v závěru své skvělé kariéry. Proto byla Dukla silná a o tolik lepší než její domácí konkurence.
Trpišovský jako první přišel s novými tréninkovými metodami, kterými na několik let odskočila Slávia úrovní od zbytku ligy. To už dnes neplatí, a proto dnešní Slavia musí hledat jinou cestu k tomu, aby byla opravdu nejlepší mezi českými kluby. Nepochybuji o tom, že se to Trpišovskému podaří.
Jiné ovšem je, v jakém stavu, v jaké formě momentálně Slavia je. Po prvních třech zápasech, které hrála, se nemůžu zbavit přesvědčení, že hráči stále nejsou plně koncentrováni na ligu. V jejich hlavách doznívá poslední den minulého ligového ročníku a oslavy mistrovského titulu. Alespoň v hlavách několika hráčů. Konec konců projevem nekoncentrovanosti byl zbytečný podpásový úder klíčového útočníka Chorého vůči brankáři Hečovi ze Slovácka v posledním ligovém zápase. Po celý rok do té doby kontroverzní Chorý šlapal jako hodinky. Byl jedním z klíčových tvůrců vítězství a účinné hry Slavie v minulém soutěžním ročníku. Teď Slavia bude muset změnit herní systém, protože Chorý bude stát několik zápasů mimo hru. Nejlepším řešením celé věci by bylo, aby Chorý dostal trest na několik zápasů a aby dostal citelnou finanční pokutu od Slavie, např. zkrácením poloviny jeho funkčního platu. To by byla nejlepší cesta k tomu, aby už podobný prohřešek nikdy nezopakoval. Nechat ale tohoto hráče několik měsíců mimo hru, tím bude poškozena jak Slavia, a to nejen v lize, kde si mohou mnout soupeři ruce, ale zj. v Lize mistrů, čímž bude ztrácet český fotbal.
Ale zpátky k J. Trpišovskému. Pokud nezmění své lidské a trenérské postupy a bude podpořen manažersky Tvrdíkem a Tykačem, bude postupovat na trajektorii svých úspěchů a úspěchů se Slavií stále vzhůru. Bude to k metě 300 anebo 350 vítězství, pokud tedy zůstane v české lize. V každém případě klobouk dolů před fenomenálním krajanem.
Jiří Paroubek