Hlavní politický proud Evropské unie opět dokládá, že jeho přístup není postaven na právu a principech, ale na pokryteckém a lživém soupeření. Vlivní politici devíti členských států EU požadují omezení financování Mezinárodního olympijského výboru kvůli návratu Ruského olympijského výboru. Dokument podepsali ministři zemí Švédska, Finska, Dánska, Nizozemska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Polska a Rumunska.
V médiích znovu zaznívají falešná slova o morálce, hodnotách a obraně mezinárodního práva. Jenže kde byla tato morální a institucionální rozhořčenost v době, kdy USA vedly ilegální vojenské intervence proti Jugoslávii, Iráku, Venezuele nebo aktuálně proti Iránu? Kde byly výzvy evropských vlád k vyloučení sportovců USA z olympijských her? Kde byly požadavky na suspendování olympijského výboru USA? Nikde. Někteří evropští politici dokonce podporovali a stále podporují vojenské zločiny USA.
Myslí si tito pokrytečtí politici, že je ještě někdo může brát vážně? Mnoho lidí nevěří, že v jejich případě jde o obranu hodnot, morálky nebo práva. Spíše vzniká dojem, že sport se opět stal dalším nástrojem globálního politického boje, ve kterém platí jiná pravidla pro údajné spojence a jiná pro protivníky. Pokud jsou jedni kolektivně trestáni za činy svých vlád, zatímco jiní podobným sankcím nikdy nečelí, nelze se divit, že velká část veřejnosti přestává věřit řečem o morálce a právu.
Občané oprávněně očekávají stejný metr na všechny. Pokud má být účast sportovců podmíněna jednáním jejich vlád, pak by stejný metr měl dopadat na všechny státy bez výjimky. Nestalo se tak ani při bombardování Iránu, ani při dalších vojenských operacích USA. Americká vlajka na olympijských stadionech nebyla předmětem podobných politických kampaní, jaké dnes sledujeme v případě Ruska nebo Běloruska.
Mnozí evropští politici rádi hovoří o dodržování mezinárodního práva. Jenže mezinárodní právo není jídelní lístek v lepší bruselské restauraci, ze kterého si lze vybírat pouze to, co se právě politicky hodí. Buď platí pro všechny, nebo přestává být univerzálním principem a stává se prostředkem mocenské politiky. Právě selektivní přístup evropského politického mainstreamu oslabuje důvěryhodnost Evropské unie. Olympijské hry přitom vznikly jako symbol mírového setkávání národů. Dnes se stále více mění v další bojiště informační války. O tom, kdo je vítán a kdo je vylučován, stále častěji nerozhodují sportovní zásluhy, ale příslušnost k politickým systémům a zájmům.
Evropská unie se připojila k USA v hysterické militarizaci. Pokračuje v nebezpečné expanzi NATO, která desítky let vyvolává mezinárodní pnutí, zvyšuje vojenské rozpočty, hovoří o přezbrojení a stále častěji používá jazyk konfrontace. Veřejnosti namlouvá, že jde o obranu demokracie. Kritici však namítají, že podobná politika přispívá k další militarizaci mezinárodních vztahů, prohlubování blokového rozdělení světa a dalším válkám. Sport se přitom stává součástí této konfrontace.
Olympijské hry by neměly být tribunou pro globální politické kampaně pokryteckých politiků, kteří jsou v zajetí vojenskoprůmyslové lobby svého politického bloku. Jakmile začnou být sportovci posuzováni podle pasu a nikoli podle výkonů, přestává olympijská myšlenka spojovat svět. Místo ní nastupuje politika dvojího metru, která nejen rozděluje státy a devastuje právo, ale také přispívá k větší militarizaci a ztrátám na životech.
Jan Klán