Summit NATO v Ankaře měl být přehlídkou jednoty spojenců v kdysi obraném paktu, po jehož zrušení volal i Václav Havel. Česká republika se ale rozhodla ukázat světu vlastní originální disciplínu – vyslat dvě politické reprezentace a nechat zahraniční partnery hádat, kdo vlastně mluví jménem země. Dle logiky parlamentní demokracie, která v naší zemi je určující, je tím člověkem předseda vlády Andrej Babiš. Nikoliv hlava státu, kterou můžeme charakterizovat jako ceremoniáře a člověka, který republiku jen reprezentuje navenek.
V běžných státech je to jednoduché. Přijede jedna delegace, jeden nejvyšší představitel a ostatní vědí, s kým jednají. Česká republika ovšem přivezla pokračování slavné tradice »co Čech, to názor«. Tentokrát ve verzi »co ústavní činitel, ústavní agent, to vlastní delegace«.
Prezident Petr Pavel se rozhodl, že na summitu nebude chybět, přestože oficiální vládní delegaci vedl premiér Andrej Babiš. Výsledek? Místo demonstrace síly české diplomacie vznikl obrázek, který spíše připomínal rodinnou oslavu, na níž spolu příbuzní nemluví a každý sedí u jiného stolu. Ústavní agent Petr Pavel Pávek díky tomu udělal v zahraničí ostudu, která nemá v historii obdoby.
A pak přišla slavnostní večeře.
Kdo seděl kde? Kdo zastupoval Českou republiku? Kdo vedl rozhovory? Kdo byl oficiální partner ostatních lídrů? Člověk měl chvílemi pocit, že by bylo potřeba vydat mapku s českými delegacemi, aby se zahraniční diplomaté neztratili.
Ironií osudu nakonec byli na večeři oba. Pokud měl někdo dojem, že jedna země má mít jednoho hlavního reprezentanta, česká realita mu nabídla inovativní model: dva vrcholní politici, dvě kolony, dva programy a jeden společný účet za ostudu.
Celá situace působí dojmem, jako by hlavním cílem už nebylo prosazovat české zájmy, ale vyhrát domácí politickou přestřelku před televizními kamerami. Summit NATO se tak změnil v kulisu českého ústavního sporu, který zajímal Prahu mnohem více než Ankaru.
Je těžké představit si, co si o tom museli myslet ostatní spojenci. Zatímco oni řešili obranu Aliance, Česká republika předváděla praktickou ukázku toho, jak lze vést spor o to, kdo má větší cedulku se jménem.
Diplomacie přitom stojí na důvěryhodnosti, předvídatelnosti a srozumitelnosti. Když ale jedna země vyšle dvě vrcholné reprezentace, vysílá tím především signál, že si není jistá sama sebou.
Možná jsme na summit skutečně přinesli něco nového. Ne nový bezpečnostní koncept, ale nový druh politického folklóru. Zahraniční partneři si z Ankary možná neodvezou vzpomínku na české návrhy. Zato si nejspíš budou pamatovat, že existuje země, která dokáže vyslat dvě delegace a přimět všechny přemýšlet, která z nich je ta skutečná.
A to je výkon, který se do závěrečného komuniké NATO sice nedostane, ale v diplomatických kuloárech se na něj bude vzpomínat ještě dlouho jako na trapnost prezidenta, ústavního agenta Petra Pavla Pávka, který udal druhého ústavního agenta Andreje Babiše Bureše k Ústavnímu soudu.
Jan Klán
Nejlíp to řek Šlachta v nějaké televizní debatě: aspoň se ví, že nějaký summit NATO je 🙂