Chtěl jsem akorát obědvat, když mně v telefonu pípnul tweet předsedy vlády. V ten moment jsem ztratil chuť. Přešel mě hlad. »Festival Pražské jaro, který dnes tradičně odstartoval ve Smetanově síni pražského Obecního domu cyklem symfonických básní Má vlast, je vrcholná kulturní událost. Jsem rád, že jsme mohli být u toho,« napsal ON.
Takovou hanebnost jsem už dlouho nečetl. Smetanou se tu ohání někdo, který by se měl před vypuštěním slovního spojení MÁ VLAST třást strachy, aby ho nikdo neslyšel a desetkrát se rozhlédnout kolem sebe, aby ho u toho nikdo neviděl. Tenhle pán totiž dal za svého poměrně krátkého panování už tolikrát najevo, kde že je ta jeho vlast, že by si za to zasloužil při veřejném projevu svázat ruce motouzem, aby si před občany nemohl hrát na Pána Boha.
»V hudbě život Čechů,« vyjádřil se Bedřich Smetana. Čechů – zdůrazňuji, Čechů! Tento pán je sice vším možný, ale jedním NE zcela určitě – ČECHEM.
Protože mám rád citáty slavných, jeden příznačný jsem našel. I kvůli tomu, abych se mohl naobědvat, poněvadž člověk nikdy neví, kdy který oběd bude v MÉ vlasti »díky« neČechovi ze Strakovy akademie tím posledním.
Marcus Aurelius pravil: »Kdykoli tě roztrpčí něčí nestoudnost, ihned se ptej sebe sama: ‚Cožpak je možné, aby nebyli ve světě nestoudní?‘ Není to možné! Nežádej tedy nemožnosti; neboť také tento člověk je jeden z oněch nestoudných, kteří ve světě být musí.«
Pročež nežádejme nemožné a – dobrou chuť.
Jan Votruba