Dnes je nám hůře než včera, ale lépe, než nám bude zítra

Málokdy se mně stává, že komentář začínám titulkem. Ten většinou vymýšlím až podle obsahu textu. Čili titulek montuji na text, nikoli opačně. Tentokrát jsem ale v jedné diskuzi na internetu objevila ono »Dnes je nám hůře, než včera, ale lépe, než nám bude zítra«. Hned jsem si řekla, tohle by byl skvělý titulek, k tomu musím něco napsat.

Tak jsem si ho vypůjčila. Na rovinu přiznávám, že není můj, ale považuji ho za natolik výstižný, že jsem ho nechtěla nechat bez povšimnutí jen tak zahálet mezi ostatními diskuzními příspěvky. Hlavně to budiž mi omluvou za titulkokrádež…

Že dnes je nám hůře, než včera, snad není třeba zdůvodňovat. Kde jsou ty časy, když jsme doma v rámci úspor nemuseli chodit po tmě, mohli si dát vanu horké vody, normálně si zatopit, neděsili se složenek a v obchodě si k snědku koupit aspoň standard, abychom nebyli nuceni přehnaně úzkostlivě hlídat bankovní účet či obsah peněženky.

I naše mateřština je nám tak nějak k ničemu, poněvadž třeba v obchodech se s ní už skoro nedomluvíme, a myslím, že nějak moc ani nepřeháním. Aspoň já si tu občas připadám, jako kdybych si to špacírovala po kyjevském Náměstí Nezávislosti. Lépe nebude. Hůře bude.

Nicméně že je nám dnes lépe, než nám bude zítra, to by mohl bagatelizovat jen cynik. Chystá se zdražení vody, nahoru půjde zase plyn, pohonné hmoty a určitě i elektřina, neboť minoritní američtí akcionáři ČEZ nemají nikdy dost, ministr zdravotnictví Válek intenzivně připravuje zpoplatnění zhruba čtyř desítek diagnóz, ve školách si děti znovu připlatí za obědy, nahoru půjde jídlo, spotřební zboží, služby, bydlení a kdo ví, co dalšího. Přesněji řečeno – nemilosrdně zdraží úplně všechno, co zdražit může, resp. vše, co je jakkoli měřitelné penězi.

Taky samozřejmě podraží pomoc ukrajinské nacistické juntě. Ta poroste v prvé řadě a ze všeho nejvíce, poněvadž musí. Koneckonců, avizoval to ve Vánočním poselství dosluhující sluha mocných prezident Zeman a ani bezskrupulózní pohůnek Fiala de facto nehovoří o ničem jiném tolik, jako o vytrvalé pomoci Banderovým pohrobkům.

Když vezmu kol a dokola pětikoaliční komunikaci vůči veřejnosti, tato vláda jinou strategii, než dokořán otevírat státní kasu bezedné Ukrajině, prostě nemá. Ještě si to však žádá upřesnění. Protože ony pomyslné dveře ke státní pokladně jsou otevřené na maximum, nyní je Fialové a spol. už budou muset vyvracet z pantů, což bezohledně učiní, ať to stojí, co to stojí.

Není pochyb, že na tuhle hroznou dobu budeme za pár týdnů s nepředstíranou vděčností vzpomínat. Zádrhel netkví v tom, že opravdu zlé časy teprve přijdou, ale že společnost ignoruje realitu, že totiž dnes je nám lépe, než nám bude zítra. Lidé jako by pořád nevěřili, kam se řítíme, a dosud žijí v jakési iluzorní naději, že ono nebude tak zle, že ono to všechno nějak dopadne, vždyť to přece říká pan Fiala.

Pravda, vždycky všechno nějak dopadne. Otázkou zásadní je, jak a čím vším za to na oltář nejen přítomnosti, ale zejména budoucnosti, zaplatíme. A věřte nebo ne – tohle je a bude sakra drahá jízda.

Marie Krejčíková