Děti jedny, děti druhé

Odstrašující případ – opakoval se v médiích několik dnů, než ho překryly další hrůzy, jichž se měli dopustit Rusové. Šlo o napadení dětské nemocnice ruskou střelou kinžal a to 8. července. Naštěstí zabitých prý nebylo mnoho, protože většina pacientů a personálu se včas přesunula do podzemí. Po několika týdnech se však objevila zpráva, že vlastně všechno bylo jinak a že pravděpodobně šlo o úlomek rakety sestřelené ukrajinskou protivzdušnou obranou. Případ pak na chvíli zmizel z médií. Jenže propaganda ho potřebuje, hodí se k pěstování nenávisti. Jen k případnému úlomku rakety se připsalo slovo »spekulace« a jede se dál. A protože se týká dětí, hodí se mainstreamu a je proto využíván stále znovu a znovu. Jen varianta úlomku rakety se už neopakuje.

Nedělám si iluze o ruských ani ukrajinských vojácích, kteří se vzájemně zabíjejí a při tom likvidují každého, kdo se objeví kolem, ani o střelách, které míří na ukrajinská a ruská města či dokonce přímo na Kyjev nebo Moskvu. Ty také zabíjejí a nevybírají si, zda jde o muže, ženy či děti. Na rozdíl od jisté naší vysoké státní funkcionářky vraždy Rusů, protože jsou to Rusové, neschvaluji, a ani Ukrajinců, protože jsou Ukrajinci. I když ti první jsou třeba pro Putina a ti druzí pro Zelenského a Západ. Nedělám si tedy ani iluze o střelách, které se někdy vymknou kontrole, ani o střelcích, kteří tím, že jsou v poli, ztratili velký kus humanismu, a nejde mně jen o Rusy a Ukrajince, ale také o Američany, Francouze, Brity, Poláky, Nizozemce, Němce, Čechy či třeba Litevce. Všechno je tam, kde se válčí, možné. Sdílím aristotelovské o všem pochybuji. A tak i o jedině pravdivých tvrzeních, jímž nás zásobují naše média či propaganda, a která pro nás mají být závazná. To se ovšem týká i informací z Východu, pokud se ke mně náhodou dostanou, protože jako každá demokracie i ta naše má své limity a líčí všechno po svém, vlastně podle zadání. Zdůvodňuje se to pak národní bezpečností či třeba obranou státních zájmů a evropských hodnot.

Jenže, když bylo tolik času věnováno střele nebo úlomku střely, jež zasáhla dětskou nemocnici v Kyjevě, proč nebyl stejný čas věnován také nemocnici v Gaze, kterou zasáhla izraelská zbraň (dodatečně pro svět byla vytvořena legenda o Hammásu, který odsud chtěl vystřelit raketu, jež však při odpálení vybuchla – to ovšem palestinská strana odmítla a humanitní pracovníci nepotvrdili). Výsledkem bylo, jak se uvádí, na pět set mrtvých, z nichž značný počet byly děti. Světem proletěla fotografie zasaženého chlapečka, jenž s hrůzou běží od místa zásahu.

Nejde ovšem jen o spor, kdo zničil část palestinské nemocnice. Jde o zabité palestinské děti vůbec. Těch podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) od počátku izraelského útoku na civilní objekty v Gaze zahynulo na 14 500. A svět? Nechává ho to klidným. Jde přece o právo Izraele na pomstu a zároveň o snahu osvobodit rukojmí. Jenže proč takové množství mrtvých civilistů v místech, kam proniká izraelská armáda? Proč se svět, především Spojené státy, nezasadil, aby nebyli zabíjeni lidé, kteří chtěli žít poklidně a nemají s teroristy nic společného? Proč se média staví na stranu zbytečného vraždění a to včetně dětí?

Vraťme se znovu na Ukrajinu. Od Majdanu bylo v oblasti Doněcka, přesto, že v Minsku byla podepsána dohoda o příměří, dělostřelci ukrajinské armády, mimo jiné i z pluku Azov, zabito na dvě stě osmdesát dětí (údaj z července 2024). Byl zasažen i školní autobus plný rozvážených školáků. V našich médiích se o tom většinově mlčelo. Nemělo by se však postupovat stejně a odsoudit zabíjení dětí jako teroristické činy, ať se to týká té nebo oné strany? Asi zřejmě mnohé souvislosti nechápu. Možná, že plukovník Foltýn nám, nechápajícím, brzy vysvětlí, proč máme litovat jedny děti a druhé blahosklonně nechat vraždit. Potom konečně všichni pochopíme? Má pro to pověření od samotného prezidenta.

Jaroslav Kojzar