V řeči prosté se »dežavý« používá pro označení něčeho, co už tu bylo a teď to vidíme zas. Na rozdíl od jazyka odborného, kde se jím popisuje svár dvou subjektivních pocitů – že se nějaký děj z minulosti znovu (do puntíku) opakuje a vědomí, že to asi není reálné, resp. pravděpodobné. I já v posledních dnech nějaké déjà vu pociťuji, akorát nevím, jestli to prosté nebo vědecké.
Jako by se po zvolení a inauguraci Donald Trumpa do funkce prezidenta USA (a hlavně po jeho prvních projevech a praktických činech) do české kotlinky vrátila atmosféra, kterou jsme tu zažívali po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986, kdy Michail Gorbačov spustil svou »perestrojku«. Onu schizofrenii notorických zastánců a držitelů »správné linie«, kteří na jednu stranu (jako vždy a za všech okolností) papouškovali a vynášeli do nebes vše, co se k nám z centra pokroku a míru sneslo, ale na druhou stranu kdesi v týle pociťovali mrazení a obavy, jestli to tentokrát soudruzi v Moskvě (a nyní ve Washingtonu) už vážně nedomrvili.
A tak se dalo slyšet, že ty změny už vlastně mohly přijít dříve (kdyby se vynechaly slepé uličky s Andropovem a Černěnkem, resp. nyní s Bidenem), ale na druhou stranu i velevážně míněná doporučení, abychom za všemi jevovými stránkami »nových směrů« hledali jejich hlubší obsah (duch či ducha) a řídili se jím. Protože nejsme muslimové, kteří smějí vykládat korán toliko gramaticky, zatímco naší racionalitě odpovídá výklad hermeneutický. Takže samozřejmě, soudruzi, ano, ale s rozumem, resp. (jak říkali soudruzi ze Slovenska): »S ohľadom na naše špecifiká«.
I tehdy se našli kovaní zastánci toho či onoho, kteří brblali, že je to celé velezrada a destrukce, nebo (z protilehlých pozic), že jde jen o slabý čajíček, který ničemu nepomůže, protože se to musí vzít z gruntu. Na rozdíl ode dneška to ale bylo brblání spíše tiché, neboť pud sebezáchovy a z něj vyvěrající autocenzura byly tehdy silnější. Ale tak jako tak, rychlost »překabátění« tenkrát (a nyní také) předstihla v některých případech i rychlost světla o tolik, že se až Einstein v hrobě obracel.
Aby mohlo nastat déjà vu, musí se nejprve něco (ať už subjektivně či objektivně) odehrát v minulosti a později znovu zopakovat. Já však pociťuji novou kategorii tohoto jevu a možná, že jsem i jejím objevitelem. Je to takzvané »hrozící déjà vu«, kdy minulý děj již nastal, ale jeho opakování ještě ne – ale je téměř na spadnutí a pak to tedy bude mazec! Vzpomněl jsem si totiž na Vasila Bilaka, kterak na nějakém fóru pronesl nezapomenutelný výrok na adresu Američanů (volně parafrázuji):
»Čo ti nám budú rozprávať o demokracii, keď si prezidenta odbachnú ako jeleňa!«
Opravdu, ale opravdu si nic takového nepřeji, ani netvrdím, že se to určitě stane. Jsme přeci ve XXI. století, přeplněném woke kulturou a hyperkorektností. Může se i zřítit letadlo nebo vrtulník, příp. strýčka Donalda může zradit zdraví – už také není nejmladší. Nebo by mohlo dojít k nějakému násilnému impeachmentu, když bude zrovna na Floridě (Gorbačov byl tenkrát – tuším – někde v Soči). Legální impeachment to asi nebude, to už si demokraté vyzkoušeli během předchozího Trumpova prezidentování; stejně tak asi nezabere tiché sabotování všech jeho rozhodnutí po vzoru britského seriálu »Ano, pane ministře«, resp. »Ano, pane premiére«. Na to je současný americký prezident příliš neřízenou střelou. Ale instinkt podpořený sedmdesátiletou zkušeností s tímto světem mi zatím brání považovat za nejpravděpodobnější scénář situaci, kdy stávající americký prezident dokončí ve zdraví svůj čtyřletý mandát a na onu Floridu pak odejde do zaslouženého důchodu.
Vážně, ale opravdu vážně, bych se rád mýlil.
Ladislav Zelinka