ČR jako padesátý první stát USA

Tak jsme se konečně stali padesátým prvním státem USA, přičemž za těmi padesáti je ještě Distric Columbia, který je jakoby samostatným. Akt podepsala Madam Cernoch a ztvrdila svým dalším her own personal signature Madam Pekar Edem (česky Adam, pro neznalce američtiny). Mohou k nám jezdit, jak libo, tedy vojáci Spojených států, jejich rodiny a personál, odvážet a přivážet cokoli, aniž do toho máme co mluvit, vybudovat tu svou základnu či dokonce i města. Asi menší, protože na větší zas tolik místa nemáme. Když něco budou potřebovat, rádi to pro ně uděláme. Za naše, pochopitelně. Oni tu prý budou za jeden dolar nájemného. Myšleno ročně. Jsme prostě grandi.

Díky jim budeme prý více svobodní, více se zřejmě budeme moci soustředit na boj s inflací a podobnými nesmysly, budeme moci více času věnovat průchodu demokracie a povýšit ji na vyšší stupeň. Když ovšem někdo bude vykládat bludy a narušovat obecně platné pravdy a skutečnosti, včetně velmi sofistikovaných postupů vlády, jednoduše ho odstřihneme od médií, nepustíme na tribuny a pokud by byl učitelem, tak bude muset odejít učit kočky a hraboše polní. Nikdo nám nesmí kazit děti lží a nepravdou, když naším heslem je »pravda a láska«. Na ty nejradikálnější, nejvíce napadající naše začlenění do velkého »amerického domu«, je tu ještě policejní zákrok, soudní řešení, včetně vězení, a jednou možná i vytvoření pracovních táborů chráněných ostnatým drátem.

Budeme mít také možnost plně se zapojit do zabezpečování či nastolování demokracie třeba i kdesi v Tichém oceánu nebo v Karibském moři, protože to, co se týká Spojených států, je také naší věcí. Bude nás potřebovat nejen Ukrajina, ale i třeba ve střední Africe, či na Balkáně budeme hrdě hájit americké, a tedy i české, zájmy a naše pojetí demokracie.

Jenže kdysi mně jeden známý řekl, že by byl rád, kdybychom byli americkou banánovou republikou a měli se jako její obyvatelé. Vím, mluvil tak proto, že nepoznal život těch, kteří tam nemají na léky, často na živobytí a na školy pro své děti, ale mohou mít pocit, že jsou chráněni silnou americkou armádou. Co kdyby je napadla třeba Kuba, Venezuela, Mexiko či Brazílie. Ale to možná je a byla jen »komunistická propaganda«. Jistě tam lidé žili jako v ráji, jinak by je ti z předlistopadu tak nepomlouvali. Jen nevím, kdo by těm trhačům banánů, pokud by to bylo pravda, takový život umožnil.

Po převratu se ukázalo, když už jsme začali cestovat, že ten, kdo nemá peníze, nemá nejen dobré zuby, ale nemůže si ani pískat. Svědčí o tom těch dvacet procent domácností, co žije na hranici bídy, jak nám sdělili dokonce režimní statistici. Mimochodem – v těch banánových republikách chybí stále dostatek zubních lékařů a i kdyby byli, těžko by je zdejší najatí dělníci a jejich rodiny mohli zaplatit.

A tak mě napadlo, že zřejmě ten, kdo mi to tehdy říkal, znal a zřejmě dodnes zná ze světa jen konzumaci banánů, na které nemusí stát frontu, jako tomu bylo podle často opakovaného sloganu před Listopadem. A možnost koupit si kdykoli banán na rozdíl od předlistopadové minulosti – to je přece také argument.

Dvěma dámami podepsaná smlouva mně silně připomíná dohodu mezi United Fruit Company a vládami banánových republik. Pokud by se náhodou některá vláda rozhodla do své režie převzít banánové farmy, pak by museli nastoupit muži a ženy z US Army a ochránit »americké investice«. Viz Arbenzova Guatemala. Zřejmě tak to bude, bude-li to třeba, i v našem případě. Jen nepůjde o zestátnění banánových farem, ale třeba o vypovězení zmíněné smlouvy.

Tu, kterou podepsala naše ۚ»železná lady«, tedy Jana Černochová neumějící pořádně anglicky, a jež nás zavazuje poskytnout americkým ozbrojeným silám – a nejen jim – cokoli, co u nás budou potřebovat. Budeme dokonce moci jít v čele boje za svobodu a demokracii. Možná si to vyzkoušíme už nyní na východě Evropy. Ostatně našimi zbraněmi to už zkoušíme. A tady u nás nás bude zatím chránit americká armáda. Ostatně už nyní jsme pro ni začali opravovat mosty – v tom stavu, v jakém byly, by neunesly jejich supertěžkou vojenskou techniku, opravovat vyřazená kasárna a letiště pro přistávání těch nejtěžších letadel.

Nás se týká i to, že na vše musíme ušetřit, říká se tomu eufemisticky »ozdravění financí«, nebo »dosáhnout vyrovnaného rozpočtu«. Ale ve skutečnosti je jedno, jak se co nazývá. Hlavní jsou cíle.

Obě dámy se nám z cesty za oceán vrátí a budou spokojeny. Dosáhly toho, co nikdo před nimi. Zároveň vypily do dna pohár servilnosti a ještě se tím chlubí. Jen si neuvědomily, že host a ryba třetí den už smrdí. V tomto případě to sice bude trvat o něco déle, ale jsem přesvědčen, že se dočkáme doby, kdy desetitisíce lidí bude skandovat Ami, go home. A že by se to skandování netýkalo také těch dvou dam, bych se divil.

Jaroslav Kojzar