Co vše mě napadlo na Mezinárodní den rumu

Když si tak čtu dlouhý seznam mezinárodních svátků, které schválila OSN nebo některá z jejích organizací, vždy se pobavím. Svátek může mít totiž kromě narozenin a jmenin snad každý a to dokonce mnohokrát v roce. Mě dnes zajímá prvá polovina měsíce srpna.

V ní najdeme Den suchého zipu. Kdo dnes nemá na nějakém svém šatstvu suchý zip? Snad jen africké národy chodící stále s bederní rouškou nebo pralesní lidé z Brazílie, kam ještě nedoputovali misionáři. Takže důvod oslavy je jasný. Na zdraví, přátelé!

Pak je tu Mezinárodní den původního obyvatelstva. Nevím sice, koho tím navrhovatel a schvalovatelé mysleli, ale většina nás Čechů se narodila v Česku, žije v Česku, bude pohřbena v Česku. Jsme původní obyvatelé? Těžko říct. Před Slovany tu byli Germáni, před nimi Keltové a ještě před tím možná neandertálci nebo homo sapiens sapiens. Takže vlastně slavit může každý, kdo se cítí být potomkem zmíněného »člověka moudrého«.

V kalendáři je také Den leváků. Den praváků jsem tam nenašel.

Dnešnímu Mezinárodnímu dnu rumu předchází Mezinárodní den energy drinků, tedy vlastně posilujících nealkoholických nápojů, i když pod slovem drink jsem si představoval alkoholovou směsici. Možná, že navrhovatelé oslavu nealkonápoje měli na mysli, ale že by se u nás míchaly energetické nealkoholy, silně pochybuji. Natolik znám Čechy. Ve všem musí být alespoň špetka něčeho »ostrého«. Když ničím jiným, tak se předávkují alespoň kofeinem.

Hned poté, na pátek šestnáctého, byl správně zařazen Mezinárodní den rumu. České výrobce z něj vyřadili, protože prý nevyrábíme rum. Jak však vím, odvždycky se tady rum píval, i když se vyráběl z obilí. Ostatně pije se dodnes. Jen, jsme mistři improvizace, namísto rumu pijeme Tuzemák. Kam na nás, Brusele! Prý se ty dva rumy nedají srovnávat. Ale piják třeba jindřichohradeckého rumu, tehdy závodu 03 Jihočeských lihovarů, by jim tam do Bruselu vzkázal jistě něco jiného, a tak, když si někdo v hospodě objedná rum, nemyslí tím jamajský nebo kubánský, ale ten vonící Českem.

Dost legrace. I když některé ty svátky nám legrační připadají. Srpen nám přinesl také zcela vážné mezinárodní dny, které by nás měly varovat. Ne před přemírou vypitého rumu či alkoholických drinků, ale před problémy, které se dotýkají nás všech. Jsou poučením i varováním. Mám na mysli Světový den boje za zákaz jaderných zbraní, Mezinárodní den boje lékařů za mír (oba připadly na 8. srpna) či třeba Mezinárodní den mládeže (12. srpna). Ty dva první vyvolaly atomové bomby, které zničily japonská města Hirošimu a Nagasaki, ten třetí mnohé neřešené problémy mládeže. Je vlastně upozorněním, a když ho spojíme s těmi dvěma předchozími mnou připomenutými svátky, pak právě mladých se válka týká snad nejvíce. Oni hlavně budou kanónenfutr pro cizí zájmy. Mladé muže naženeme do uniforem a po »praporové řeči« pošleme »do mlýnků na maso«. Ne v jejich zájmu. A v zázemí pak mladé ženy s dětmi nasoukáme do krytů, protože někdo chce víc, než mu náleží.

Napsal jsem my, ale my dole válku nepotřebujeme. Tu potřebují ti, co by chtěli uzmout další suroviny, odbytiště a větší moc a zakrývají to »všeobjímajícími frázemi«, někdy svobodou, jindy demokracií, a zase jindy lidskými právy. Všimněte si, nikdy se jako o cíli nemluví o ovládnutí surovinových zdrojů a přitom naftové věže v Iráku přešly velmi rychle pod »dohled« dobyvatelů. Jinde šlo třeba o jiné komodity. Proto jsem a budu vždycky proti válkám. Raději si totiž s kamarády vypiji navečer skleničku rumu-tuzemáku, ač raději pivo, a ráno energetický nealkoholický drink.

Jaroslav Kojzar