V minulých dnech byla ohlášena očekávaná obchodní dohoda mezi USA a EU, která mimo jiné upravuje i výši cel. Čtenář českého mainstreamu by si řekl, že nebylo o čem jednat a že Evropská komise si strčila legračního Trumpa do kapsy. Opak je však pravdou. Ten kdo tu někoho proškolil, byl ve skutečnosti Donald Trump. Obchod totiž na rozdíl od evropských byrokratů dělat umí.
Ač to tak nemusí na první pohled vypadat, společná obchodní politika je jedním ze základních pilířů celé konstrukce dnešní Evropské unie. Byla to i jedna z původních myšlenek, na kterých Evropská společenství v 50. letech vznikala. Tehdejší vládci Evropy totiž usoudili, že vzájemně spolupracující a prosperující demokracie spolu neválčí a vzájemná spolupráce byla vnímána jako prevence další krvavé války. Hlavní pozornost přitom byla upřena na historické usmíření mezi Francií a Německem, tak jak je už od konce 40. let propagoval (tehdy už bývalý) britský premiér Winston Churchill. Projekt evropské integrace, neboli evropských společenství, pak prodělal v průběhu následujících desetiletí svůj vývoj, ke kterému se ale pokoutně začaly přilepovat další a další agendy z oblasti práva, justice, bezpečnosti, migrační politiky atd. V důsledku mimořádně extenzivní interpretace zakládajících dokumentů a soustavného transferu rozhodovacích pravomocí od národních vlád na úroveň centrálních bruselských orgánů jsme se ocitli v nynější situaci, kdy se evropské úřady zabývají vším možným, jen ne tím, čím by se z povahy zakládajících dokumentů zabývat měly. Tedy předně společnou hospodářskou politikou.
Americký prezident se svými plány na přejednání celních tarifů v prezidentské kampani netajil. A Evropa také není jedinou zemí, na kterou se USA zaměřily. Podobně o výši tarifů jednala Velká Británie (10 % výše), Čína (30 %), Japonsko (25 %), Vietnam (20 %), země BRICS a další. Bruselští byrokraté měli na výběr ze dvou možností, tak jako všichni ostatní. Buď přijmout omezení na vlastní vývoz do USA, nebo začít riskantní celní válku. V Bruselu se nakonec rozhodli podvolit. »Je to jednoznačně nejlepší dohoda, jaké jsme za složitých podmínek mohli dosáhnout,« oznámil po potupném přijetí amerických podmínek eurokomisař za Slovensko, Maroš Šefčovič. Patnáctiprocentní celní přirážka na evropský dovoz do USA ale není jediným aspektem dohody. Dohoda předpokládá i odběr určitého objemu amerických produktů. Zajímavé pak je, že se úřady EU ani nepokusily o vzdor. To trpí tak malým sebevědomím, nebo naopak postupovaly v duchu rčení, že z cizího krev neteče?
Jak se podaří postupně ratifikovat obchodní dohodu v jednotlivých členských zemích, se ještě ukáže. Jisté však je, že bruselské struktury Evropské unie selhaly v jednom ze svých zásadních úkolů. Nepodařilo se jim vyjednat s USA odpovídající podmínky. Zcela jistě se také brzy setkáme s »typicky« bruselskou sebereflexí, kdy se slabý výsledek v jednáních svede na »nedostatek Evropy«, spolu s dalším voláním po posilování pravomocí centrálních bruselských úřadů. To si ale nesmíme nechat líbit. Nástrojů pro vyjednání lepšího znění dohody mají bruselské úřady více než dost a je jen jejich chyba, že je nedokázaly dostatečně využít. A jestli jich ani plně využít nechtěly, pak je to jen další doklad jejich přežilosti. Úřady EU mají bojovat za zájmy členských zemí, nikoliv dělat vlastní »bruselskou« politiku.
Proto je důležité, aby po nadcházejících říjnových volbách vznikla pronárodně orientovaná vláda. Další přenos národních pravomocí do Bruselu (zvláště pak v oblasti nastavení výše daní, migrace a lidských práv, jak by si přáli eurohujeři) už nesmíme dopustit!
Josef Nerušil, předseda SPD Praha, kandidát na poslance
SPD je na cestě k výsledku 15 procent, kvůli tomu stíhání Okamury… Svoboda slova!
Mluví mi z duše. Přijde mi, že se tu jako většina musím pořád nějaké menšině přizpůsobovat. Ať jsou to Romové, Ukrajinci, migranti nebo buzeranti a další LGBT+ výtečníci.