Pamatuji si, že jako malý kluk jsme s kamarády měnili snad všechno, co se tehdy měnit dalo. Tenkrát jsme houby věděli, že existuje nějaký adrenalin. My jsme to neokecávali, nás to prostě obyčejně bavilo. Obyčejně, ano. Nezvyklý výraz pro dnešek, že? Když někoho něco baví obyčejně bez miliónů příkras a cizích výrazů – býti in, cool nebo happy. Zbytečné pokračovat.
Měnili jsme známky, odznaky, krabičky od sirek, pohledy, cvrnkací kuličky, céčka. I na rybičky si vzpomínám (zavírací nože – pro ty později narozené).
Ale protože, jak praví klasik, vývoj pádí mílovými kroky kupředu, a k tomu ještě, jak kdysi pravil Edison Thomas Alva, že »bezradnost a nespokojenost jsou prvním předpokladem pokroku«, máte tu ono světlo na konci tunelu, objasňující, co bude následovat za chvíli.
My jsme totiž jako kluci už z těch všech »čenžů« obyčejných známek, odznaků a kuliček byli natolik frustrovaní a tudíž edisonsky nespokojení, že jsme postupně, a hlavě pak generace po nás, začali hlasitě rebelovat, že tyhle výměny jsou o ničem a pak v dospělosti nás už neuspokojovala ani výměna píchlé pneumatiky za nepíchlou ani ta tenisová, vyměňujíce si se soupeřem balónek z jedné poloviny kurtu na druhou. Prostě nic, prázdno, tma. Až tak na nás ta dětská frustrace z těch všech obyčejných známek, odznaků a rybiček v dospělosti dolehla.
Jó, být tak dneska malí, to by bylo. Dneska v demokracii – to jsou teprve výměny. Dočetl jsem se o nich na slovenském webu christianitas.sk – pro zachování autenticity a atmosféry hrůzy cituji úplně doslova, čili ve slovenštině, abych při překladu náhodou nechyboval – nuže:
»Na celom svete rastie počet zmätených detí, ktoré si menia pohlavie. Aj bez súhlasu rodičov… Nad tým, čo sa deje v Nórsku, Argentíne, Austrálii, Nemecku, Malte či v Škótsku už dvíhajú obočie nielen konzervatívci, ale každý so zdravým rozumom. Čo by ste totiž povedali vy, keby váš 6-ročný syn v škole vyhlásil, že je dievča a učitelia by ho odvtedy oslovovali dievčenským menom, obliekali mu sukničky, a to všetko bez vášho vedomia? Tieto veci sa už reálne dejú. Na celom svete, aj v kedysi silne katolíckych štátoch, rastie počet takýchto detí. … Ak žijete v Nórsku a rozhodnete sa, že chcete iné pohlavie, stačí, ak vyplníte formulár a odošlete ho úradom. To je v podstate všetko. Nie je známe, žeby doteraz nórske úrady nejakú žiadosť zamietli. Ak by ste boli tínedžer a vaši rodičia by s tým nesúhlasili, tak sa nič nebojte, zákon je na vašej strane. K zmene pohlavia – aj keď sa týka malých detí – totiž v Nórsku rodičovský súhlas nepotrebujete. Ak máte menej ako 16 rokov, potom ‚vo vašom najlepšom záujme‘ rozhodnú samotné úrady. S rodičmi si to dieťa síce môže predebatovať, ale v konečnom dôsledku o tomto kroku rozhodne samo. … A poďme sa pozrieť aj do Škótska. Máte dcérku, ktorá chodí do školy a rozhodne sa, že už nie je dievča, ale chlapec? Jej učitelia ju v tom musia podporiť, nesmú sa jej na nič pýtať a dokonca ani nemusia informovať vás, ako rodiča. Podľa denníka Telegraph, škótska vláda k tomuto vydala 70-stranový elaborát, ktorý obsahuje aj také odporúčania, ako napríklad nielenže sa nepýtať dieťaťa, prečo si chce zmeniť pohlavie, ale rovno ho oslovovať zámenami v novom rode. Čerešničkou na torte sú rodovo neutrálne školské rovnošaty. Škótska vláda v tomto transgender nariadení doslova vyložene neodporúča, aby bol rodič o tom, čo sa deje s jeho dieťaťom, informovaný. Dôvod? Nechceme predsa, aby mali deti zo svojich rodičov stres, všakže?«
Asi stačí, že? Ale výměna to tedy je andrenalinová. Kam se hrabou ty Nadala s Djokovičem nebo ty naše primitivní odznáčkové. A co se bude v rámci pokroku měnit dál? Co třeba rodiče za nějakou cool počítačovou střílečku, když pořád ještě není dětem dovoleno zastřelit je napřímo? Že přeháním? Ne. Nás by jako děti taky ani ve snu nenapadlo, že nastane doba, že si ze zákona šestiletý capart bude moct změnit pohlaví. I bez souhlasu rodičů.
Nás by to totiž nenapadlo vůbec.
Petr Kojzar