Suverenita je zvláštní věc. V učebnicích se tváří jako základní atribut státu, v praxi však připomíná spíš porcelánového slona: všichni jej mají rádi, dokud se s ním moc nehýbe. Jakmile se ale ocitne v místnosti s geopolitikou, hodnotovou politikou a tiskovými prohlášeními ambasád, rychle se ukáže, že jde hlavně o dekoraci.
Hned v Novém roce 2026 jsme se v České republice posunuli do nové fáze mezinárodních vztahů. Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura se totiž ve svém novoročním projevu ostře vymezil k Ukrajině a Ukrajincům. To nezůstalo bez odezvy a proti novoročnímu projevu předsedy Sněmovny se ozval ukrajinský velvyslanec. Ten veřejně napsal, že názor předsedy sněmovny je zjevně formován ruskou propagandou. Už nejde o to, že bychom byli přímo řízeni. To by bylo příliš hrubé, příliš staromódní. Dnes jsme jemně doprovázeni, citlivě usměrňováni a laskavě upozorňováni, že některé výroky našich politických aktérů jsou »nevhodné«, »nepřijatelné« či dokonce »nepřátelské«. Z toho, jak se velvyslanec Ukrajiny vyjadřuje směrem k předsedovi Sněmovny je jasné, že Ukrajinci (političtí představitelé) zasahují do suverénního výkonu naší státní moci. A to vše v duchu přátelství, solidarity a morální bdělosti.
Když zahraniční velvyslanec veřejně hodnotí výroky opozičního politika v rámci vnitřní debaty hostitelské země, nejde samozřejmě o vměšování. Jde o morální servis. Takový malý geopolitický dohled 2.0: »Dobrý den, všimli jsme si, že vaše demokracie dnes generuje názory, které nejsou v souladu s naším aktuálním hodnotovým směřováním. Rádi bychom vás upozornili, že toto chování může snížit vaši reputaci.«
V minulosti se tomu říkalo »bratrská pomoc«. Dnes se tomu říká »jasné stanovisko«. A stanovisko nevydává nikdo jiný než Ukrajina. Je evidentní, že Ukrajinci potřebují někoho menšího, koho mohou šikanovat, když už s Velkorusy prohrávají. Ostatně v roce 1968 v rámci bratrské pomoci to byli právě oni, kdo horoval za rychlý »zásah« v tehdejším Československu.
Rozdíl je hlavně stylistický. Tanky jsou nahrazeny tiskovými zprávami, ideologické direktivy slovem »narativ« a politické komise Twitterem (pardon, X). Výsledek je ale překvapivě podobný: některé názory jsou prostě problém – a někdo zvenčí nám to ochotně vysvětlí. Dříve to byl Velkorus, dnes je to Malorus.
Zajímavé je, jak přirozeně jsme si na to zvykli. Kdyby v 70. letech sovětský velvyslanec veřejně komentoval novoroční projev československého opozičníka, asi by to vyvolalo jisté pozdvižení. Dnes? Maximálně povzdech: »No ano, to je pochopitelné, situace je citlivá.« Citlivá je vždycky situace. Suverenita je naopak necitlivá – překáží.
Celé to má navíc zvláštní pedagogický rozměr. Malé státy se učí, že solidarita znamená poslouchat, že podpora oběti znamená omezit vlastní diskusi a že správné hodnoty se poznají podle toho, že je není třeba obhajovat – stačí je vyžadovat.
A tak se postupně dostáváme do stavu, kdy je úplně normální, že cizí diplomacie hodnotí domácí politickou scénu, zatímco domácí elity horlivě přikyvují – zejména ty pravicové, které Tomia Okamuru nazývají agentem FSB nebo užitečným idiotem. Ne proto, že by musely, ale proto, že chtějí být na správné straně. A správná strana je dnes především ta, která se neptá.
Je to vlastně pokrok. Brežněv alespoň tvrdil, že je to naše věc – jen nám ji pak pomohl udělat správně. Dnešní doba je sofistikovanější: říká, že je to pořád naše věc, jen ne úplně.
A my? My jsme vděční. Protože nic neuklidní malé suverénní státy víc než vědomí, že nad nimi někdo bdí. Přátelsky. Hodnotově. A s tiskovou zprávou připravenou kdykoli zasáhnout. Tak to ale býti nesmí. Jsme suverénní země s volenými zástupci a nikdo z venku nemá do naší vnitřní politiky co mluvit. Ba co víc, označovat někoho, že je pod vlivem ruské propagandy. Za tyto výroky by mohl být ukrajinský velvyslanec vyhoštěn. Nebo snad nikoliv?
Jan Klán