Je 28. březen. Počasí nic moc. Lidé chodí po ulicích a většina z nich neví, co se děje kolem nich. Nebýt stálého zdražování a »války na východě«, opravdu nic. Dokonce ani ti na Hradě a ani předseda vlády. To všechno, co později budeme, nebo spíše budou oni přijímat jako podnět k rozhodování a bude to vlastně rozkaz, nepochází z jejich hlav. Přesto se budeme (budou) tak tvářit. Jen místa, kde se o nás s jejich rabským přispěním bude rozhodovat, budou jiná… Tehdy, ve stejný den roku 1938, byl také obyčejný den. Lidé byli v práci, studenti ve studovnách, rolníci na svých polích anebo ve stájích. Nikdo nic nevěděl. Ani na Hradě, ani předseda vlády. Že něco věděli v Paříži či v Londýně, nevíme. Jejich tajné služby se jistě něco dozvěděly o postojích Berlína, ale ty v čele zmíněných zemí to nechávalo klidnými. V onom březnu 1938 ještě o nás nerozhodovali. Byli jsme jim »volní«. Mnichov měl teprve přijít.
My v Praze, v Československu, jsme byli tedy klidní. Spory s henleinovci sice přetrvávaly, ale zdálo se, že vše je v rámci československé státnosti. O všem se jednalo a jednalo a zdálo se, že všechno je na dobré cestě. Hitler nás strašil, fašismus se snažil roztahovat po Evropě. Byla sice Španělská občanská válka, Mussolini v Itálii, tvrdá totalita v Portugalsku, Řecku, pokusy o převraty v Rakousku a ve Francii, fašizující Polsko, Bulharsko a Maďarsko, ale to všechno smývala víra v naše správné zakotvení.
Dnes tomu věříme také. Máme přece NATO a přátelské demokratické společenství, jehož jsme dokonce členem. Jenže ani nyní nerozhodujeme, co bude dál. Jen plníme to, co bylo uloženo, a při tom většina rozhodnutí týkající se i nás, jsou zase rozhodována jinde. Jen navenek tvrdíme, že rozhodujeme sami a že Aliance je naše zajištění a námi proklamovaná demokracie, byť často omezeně demokratická, je jištěna našimi přáteli.
Také tehdy jsme se tak cítili. Vždyť přece stále ještě většina Evropy měla stejné cíle jako my a my jsme při tom měli smlouvy o vzájemné pomoci nejen s Francií, která byla dalšími smlouvami propojená s mnoha zeměmi, ale i se Sovětským svazem. Byla tu Malá dohoda a Spojené národy sídlící v Ženevě. Dnes jen místa, kde se jedná i za nás, jsou proti tehdejším trochu jiná.
Co se však stalo onoho 28. března 1938, tedy před osmdesáti pěti lety, že stojí o tomto datu psát? V Praze a dalších místech republiky začal nový pracovní týden. Lidé šli do práce, ministři začali úřadovat. Byl klid. Dokonce i v příhraničních okresech.
Jenže v té době na pozvání doručené pražským velvyslancem Německa Eisenlohrem byli už druhý den v Berlíně Konrad Henlein a českoslovenští poslanci, jinak členové vedení SdP Frank, Künzel a Kreissl. Šlo o tajnou návštěvu a ten den mělo dojít ke dvěma pečlivě utajovaným jednáním. To hlavní se mělo uskutečnit u samotného Vůdce.
První z akcí se konala onoho pondělí přímo v Říšském kancléřství. Za henleinovce přišli Henlein s Frankem. Tam je čekala kromě Hitlera (ten dopoledne neúřadovával) trojice dalších účastníků jednání – Hitlerův zástupce Hess, ministr zahraničí Ribbentrop a SS-obergruppenführer Lorenz mající na starosti německé menšiny v zahraničí. Podle neoficiálního záznamu, který se zachoval, »Vůdce prohlásil, že má v úmyslu vyřešit československý problém v blízké budoucnosti… SdP má vznášet takové požadavky, jež jsou české vládě nepřijatelné… musíme vždy požadovat tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni…«
Na závěr prý měl Vůdce dokonce pronést větu: »Stojím za vámi a budete zítra mým místodržícím. Nestrpím, aby vám kdokoli v Říši působil obtíže.« Vše bylo jasné. Úkoly z porady, která do dějin vešla jako Hossbachův protokol, konaná u Hitlera 5. října 1937, se začaly, pokud jde o tzv. sudetské Němce, realizovat.
Následné porady u Ribbentropa se zúčastnili kromě nacistických veličin Henleina a Franka také zbývající dva členové sudetoněmecké delegace. Opět šlo o tajnou poradu nejvyšší důležitosti. Znovu se jednalo o naši vlast a o osudy jejích obyvatel. Vývoj směřoval k Mnichovu, kde přátelé a nepřátelé si podali ruce a rozhodli o našich osudech. Také oni přátelé dávno před tím jednali kabinetně na separátních schůzkách Paříž-Londýn. Bylo to opět o nás a mnohá jednání byla přísně tajná. Krok za krokem všechno směřovalo k 30. září, kdy se rozhodlo o konci první republiky a masarykovské demokracie.
Dnes jsme členy severoatlantického společenství. Údajně to je zárukou, že se nikdy nebude opakovat nový Mnichov. Události na Majdanu v roce 2014 však ukázaly, že zákulisní politika ze strany paktu a Unie umožnila svržení zákonné ukrajinské vlády, dokonce neplnění Minských dohod. To se Evropě vymstilo. To druhé potvrdilo, že smlouvy jsou cárem papíru, jestliže nastoupí jiný, tzv. vyšší zájem. Při tom to byla Unie, která parafovala dohody mající nastolit klid. Platily několik hodin. Nelíbily se zřejmě hlavnímu podněcovateli převratu. Ten chtěl celou Ukrajinu, zvláště pak Krym. Jenže proti onomu převratu se postavily některé regiony, jež byly věrné vládě. Byly napadeny vojensky, a když se začaly bránit a dokonce se ubránily, prohlásily je za separatisty.
Když pak Minské dohody mohly znamenat, že přece jen se obě strany dohodnou, dostala jedna z nich za úkol neřídit se jimi. Záměrem bylo právě ji vyzbrojit, aby s moderní vojenskou technikou namísto demokratického řešení pacifikovala protistranu. A jsme u současného konfliktu a tehdejších tajných jednání, v nichž NATO a Unie chtěly přechytračit druhé signatáře. Podotýkám, jak jsem již napsal kolikrát, že vojenská řešení ani tento konflikt nemohou vyřešit a potvrzuji, že jsem vždy byl a budu proti válkám, v nichž umírají lidé. Tedy i proti této válce.
A my? Jsme v situaci, kdy sloužíme těm, kteří uskutečňovali své tajné záměry. Prý stojíme na straně svobody a demokracie. Údajně nás chrání státy sdružené v Alianci. Jenže kdo ví, jaký bude za čas zájem nejmocnějšího hráče? Kdo na to doplatí? Ten nejmocnější hráč? Ne, ten nikoli.
Je tu ještě něco, co mě navíc velmi děsí. A kvůli čemu se bojím dalších »Berlínů«. Premiér má blízko k sudetským Němcům, kteří se dodnes řídí svými »20 body« plnými revanše. Nikdo je nezpochybnil, nikdo se od nich nedistancoval. Platí. Členy jejich Sudetendeutsche landsmanschaftu jsou potomci těch pánů, kteří onoho 28. března jednali s Henleinem a Frankem na přísně tajných jednáních, a mnoha dalších funkcionářů Sudetendeutsche Partei, kteří pak, po Mnichovu, dostali na slavnostních srazech vyznamenání, jimiž jejich činnost zhodnotila Říše. Šlo o udělení 1 162 617 medailí a 134 563 spon určených pro ty nejzasloužilejší ničitele republiky. Pokud jde o miliony těch, kteří byli v Mnichovu prodáni, dostalo se jim slz a brzy pak statisícům pobytu v koncentrácích, šibenic a kulek do hlavy. Mohl bych se zmínit i o dalších příkořích, kterých se na nás dopustili okupanti. Těch mrtvých občanů naší vlasti bylo 365 000.
Bojím se, že na podobnou cestu nás vedou svou absolutní podřízeností jedné velmoci světa a »sjednocenému Bruselu« i naši dnešní mocní, kteří se za zásadního přispění médií dostali do »míst nahoře«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.