Nemám rád herce, herecký svět. Ještě více se mně zhnusil po listopadu 1989. Nevážím si jich. Krom pár výjimek – třeba Vlasty Buriana, Vladimíra Menšíka, Josefa Beka, Jany Hlaváčové, Luďka Munzara – našlo by se i pár dalších. Hnusí se mi jejich promiskuitní charakter, kam vítr, tam plášť. Podepíší se pod cokoli, potom se vymlouvají, vinu rozsévají na všechny a všechno kolem, avšak jsou slavní a často vzorem pro obyvatelstvo.
Znovu jsem si tento můj pohrdavý vztah k nim připomněl 28. října, kdy Pavel rozdával metály u příležitosti jednoho z největších zednářských a sionistických svátků v Evropě – vzniku umělého státního útvaru, tak zvané Československé republiky, v čele se zednářem Tatíčkem nejasného (správného) původu. Vinou toho jsme na tom dnes tak, jak jsme = sionisté a zednáři nám republiku dali a teď nám ji zase berou, čili berou si, co jejich jest. To je všechno.
Ovšem když jsem v onen rádoby slavnostní večer viděl nadrženého Vetchého a Trojana, jak se málem rozbrečeli, jak dychtivě třásli Pavlovu pravici, musel jsem se až smát. Té absurdní absurditě. Nad Kolářovou, rovněž odekorovanou, jsem zlomil hůl hned zkraje roku devadesátého, kdy velebila čerstvě zvoleného opilce a poslancovala v České národní radě.
A víte co, nejsem si zrovna jist, zda by paní Hlaváčová s panem Munzarem měli z uděleného vyznamenání radost, zda by na Hrad vůbec dorazili. Ale nechci spekulovat. Nicméně ona již zmiňovaná jakási dychtivá až trapně ponížená úslužnost Vetchého a Trojana mě bude ve spánku děsit ještě hodně dlouho. Opravdu – byla to oslava JEJICH svátku jak se patří.
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.