O režisérech, kameramanech a hercích

Před několika dny nám v ranním bloku České televize připomněli tvorbu kameramana Jaromíra Šofra, muže, který byl podle režiséra Menzela stěžejní postavou jeho filmů, tedy Postřižin, Slavností sněženek či třeba Rozmarného léta. Údajně tak Šofra pochválil, podle Justine Faure (viz kniha Americký přítel), největší český režisér šedesátých let. Bez něj, měl Menzel ještě dodat, by filmy, jež natočil, nemohly mít takovou úroveň. Klobouk dolů! Pokud jde o Jaromíra Šofra, totéž by však mohli jistě říci i jiní tvůrci, s nimiž spolupracoval, ať již jde o Věru Chytilovou, Karla Kachyňu, Otakara Vávru, Hynka Bočana, Jiřího Svobodu…

Osobně nemyslím, že Menzel v té době, o níž píše Justine Faure, byl jedničkou českého filmu a ani bych se neodvážil říci o někom dalším, že byl nejlepší a mít při tom před očima kromě výše jmenovaných Václava Kršku, Martina Friče, Miloše Formana, Karla Zemana, Zdeňka Podskalského, Oldřicha Lipského, Jiřího Sequense. To prostě nelze. Také na ně média často zapomínají. Přitom jejich jména patří ke zlatému fondu naší kinematografie.

O těch, kteří stáli za kamerou, se však neví nic, nebo velmi málo. Přitom to jsou oni, co jsou jedním z hlavních pilířů každého filmu a spolurozhodují o jeho úspěšnosti. Mám na mysli třeba Jaroslava Kučeru, který natočil Noc na Karlštejně a Adélu, která nevečeřela, Vladimíra Novotného, kameramana Limonádového Joea a Obchodu na korze, Miroslava Ondříčka s filmy Božská Ema nebo Amadeus, Rudolfa Miliče s Atentátem a Muži v sedle anebo o Julia Vegrichta, jednoho z tvůrců Vsi v pohraničí a filmu Řeka čaruje? Ty málokdo zná. Bez nich a bez režisérů, by se přitom o některých autorech literárních námětů vědělo málo nebo vůbec nic. To je případ i Bohumila Hrabala. Nebýt Menzela a Šofra, kdo by přečetl jeho Postřižiny či Ostře sledované vlaky? O režiséru Menzelovi se ovšem něco ví, byl nositelem Oskara, o kameramanu Šofrovi vědí jen zasvěcenci, naproti tomu herce, kteří hráli v Menzelových filmech, zná snad každý. Tím ovšem nechci snižovat jejich herectví.

Objevit se na obrazovce anebo na stříbrném plátně znamená vysoko postoupit ve společenském žebříčku. Člověk se stane známým, byť jeho úloha ve filmovém světě je oproti režisérovi a kameramanovi, vlastně stovkách dalších, kteří musí zvládnout svůj dílek povinností, malá. Být známý není diplomem na chytrost a společenskou vyspělost, i když mnozí z liberálně naladěných herců si to myslí. Vlastě, kdo by si to nemyslel, když liberální postoj znamená dobrou roli a jestli se herec projeví veřejně i politicky, pak se mu otevřou dveře. Je známý, tvář propůjčuje literárním nebo filmovým hrdinům, proto musí, alespoň podle většinového chápání, být také čestný, pravdomluvný, informovaný. Tak se může stát i hlásnou troubou názorů prosazovanýmch velkými bratry a liberálními lídry. Proto, ať žije svoboda, demokracie, pravda… tedy ty naše. Kdo jiného je umí tak přitažlivě hájit než populární herci.

»Máme se jako prasata v žitě«, prohlásil herec Jiří Dvořák a nemyslel tím jen v porovnání s Indií, kam se zajel podívat. Před tím si s Ivanem Trojanem zajel předat zbraně a další dary Ukrajině, aby už konečně ty Rusy dostala na kolena. Munici pro Kyjev ostatně zabezpečuje zase herec, Ondřej Vetchý, se svými přáteli. Na protivládních akcích se objevují různí aktivističtí herci. Skoro mi připadá, že o účast na nich losují. Odměnou je jim role a vysoký životní standard. Působí to, jako by se celá kulturní fronta stavěla za Brusel, za prezidenta Pavla a za bývalé koaliční strany. Přitom o ně nejde, ale o to, že jejich tváře se hodí k politickému boji. Jsou známé a kdo je známý a pohledný a vyskytuje se na obrazovce, je jistě sečtělý, chytrý a vyzná se. Proto se mu musí také věřit. Důkazem je, kam to dotáhl představitel Arazima v četnících. Proto když se řekne Na Bělehrad!, pak i na ten nikoli Bělehrad se potáhne, nebo se připravíme, abychom na něj mohli táhnout.

Taková je zákonitost postavy z obrazovky, potažmo z filmového plátna. Čím populárnější, čím více se objevuje v bedně, tím více jsou konkrétní herec či herečka známí, tím více mohou působit v další přidané, tentokrát propagandistické roli, a tak zabezpečovat zadání. Všimněte si častost obsazování těch nejpolitičtějších protagonistů.

Ruku v ruce jdou zároveň honoráře. Čím víc jsou herci či herečky obsazováni, tím více peněz dostávají. Pokud třeba geniální herec netáhne za jeden provaz, nedostane zajímavé role, je méně znám a má méně peněz.

Film či televizní inscenace však tvoří především režisér a kameraman. Ti, kteří nejsou vidět na plátně či na obrazovce. Pokud přímo nepolitizují anebo netáhnou za jeden provaz se zadavateli, ví se o nich málo. Časem o většině z nich vůbec nic. Proto je jméno vynikajícího kameramana Šofra známo málokomu, ale když řeknete Vašáryová, Schmitzer, Hanzlík, Hrušínský (Postřižiny) či třeba Brodský, Brejchová, Kopecký, Matuška, Kolářová (Noc na Karlštejně), ty zná každý. Dokonce i Helenou Vondráčkovou nazpívaná stěžejní píseň bývá přiřčena Janě Brejchové. Také mezi výše zmíněnými bychom našli ještě nedávno politizující osobnosti. Přitom bez režiséra a bez kameramana by těžko mohli vytvořit tak přesvědčivé role.

V případě, o němž se zmiňoval dopolední televizní blok, se režisér jmenoval Jiří Menzel a kameraman Jaromír Šofr. Pokud jde o jiné filmy, šlo by o jiné významné režiséry a kameramany, kteří by si spíše zasloužili svou hrst slávy a diváci by si jich měli vážit především, protože oni jsou těmi pravými tvůrci filmů, které nás potěší.

Jaroslav Kojzar