Opravdu, ten most za svých šest set šedesát pět let toho zažil opravdu spoustu. Nejen sprejery, kteří se domnívali, že holý kámen je málo fotogenický, a je nutné ho vyzdobit. Pocházeli ze západního zahraničí, a tudíž si mysleli, že na východě »hic sunt leones«, tedy »jsou lvi« a tím pádem se může všechno. Zažil i oslavu konce koronaviru přetíženými stoly tvořícími vlastně jeden pět set třicet pět metrů dlouhý s menu, které si každý přinesl a nabídl těm druhým. Byla to hloupost, ale kavárník Kobza se tím proslavil. Možná, že vlastně o nic jiného nešlo.
Byly tu však i jiné, významnější události, které most musel přečkat. Boj se Švédy v roce 1648, boj s Windisgrätzem o dvě stě let později, koňku i tramvaje, povodně z let 1784 a 1890, které sebou vzaly i pilíře, dobu bez soch i se spodobněním svatých. O zmíněné sochy málem přišel v roce 1918, kdy rozkurážený dav chtěl stejně jako Mariánský sloup svrhnout, tentokrát do Vltavy, i sochy na obloucích. Šel po něm smuteční průvod s mrtvým Heydrichem, ale chránili ho i barikádníci z května 1945, aby se už nikdy nacisté nemohli právě z něj fotografovat s Pražským hradem. Byl tedy kusem pražské historie. Často šla přes něj, často ho však – naštěstí – i míjela.
Byl otevřen právě před 665 lety. Nezpevněn vajíčky na tvrdo od hospodyněk z Velvar. To jen pověst měla jeho historii oživit. Byl z rozhodnutí císaře Karla postaven na místě (tedy skoro na místě) dávno zříceného mostu Juditina. Sochy mu přineslo až barokní 18. století a zbytek, většinou po povodních, století devatenácté.
A tak se tu setkáváme s díly sochařů z rodiny Brokoffů, Matyáše Brauna, Jeronýma Kohla, Jana Mayera, ale i modernějšími Maxovými, Dvořáka či Böhma. Je tu ovšem, i když nikoli přímo na mostě, jedna sochařská rarita – Bradáč umístěný na staroměstském předmostí, který tu zbyl ještě z Juditina mostu a váže k sobě pověst – namočí-li se mu vousy, pak je v Praze povodeň. Byla vícekrát, zalila mu i vlasy, ale neutopil se. Pískovec vydržel.
Jinak most, středověký stavební zázrak, vede ve světě v mnoha směrech. Nejen svým bohatstvím soch, čímž předčí i známý Andělský v Římě, ale i svou zachovalostí a zmíněnou historickou pamětí. Na brod, který byl o pár desítek metrů výše v místě dnešního mostu Legií, si už nikdo ani nevzpomene. Prožíval chvíle slávy, ale i ponížení – to, když např. z příkazu Karla Lichtensteina useknuté hlavy českých pánů jako odstrašující příklad byly léta na kopích vystrčeny z okének Staroměstské mostecké věže. Nebo, když se po něm promenovali příslušníci Hitlerjugend s nacistickým praporem, jenž jako by stvrdil vládu svastiky nad Hradem.
Tento stavební zázrak měří 515,76 metrů, stavěl ho Petr Parléř, je široký 9,4 a 9,5 metrů, vysoký 13 až 15 metrů a soch je na něm přesně třicet. A ještě něco – i z onoho Juditina mostu z let budovaným v letech 1158 až 1172 se kromě Bradáče přece jen něco zachovalo. Velký kus stěny Malostranské mostecké věže je vlastně zbytkem věže mostu Juditina. Takže nebude dlouho trvat a budeme tady slavit dokonce tisíciletí.
A tak mně nezbývá, než poklonit se dávným stavitelům a přát si, aby už nikdy nikdo nepřišel s nápadem nejen vandalsky poškodit sochy a pilíře, ale ani si tu neudělat stolovou show, a tak zneužil situace, aby přilákal návštěvníky do své kavárny, baru či restaurace, a to za blahosklonného souhlasu pražské radnice.
Jaroslav Kojzar